Prosím, nebudit!

Tento padesát let starý film jsem sice až do dneška neviděla, ale vzhledem k tomu, že jsem o nic nepřišla, tak zřejmě už ani nikdy neuvidím. Herecky ani dějově mě nezaujal a hudebně spíš odradil. Příběh o tom, jak si hlavní hrdinka vyrazila v nepřítomnosti rodičů v sobotu odpoledne na výlet s muži, kteří se ji dvořili, aby závěrem zjistila, že v nouzi Pepa dobrej, je spíš taková dobová zajímavost. Jednoduchý děj ozvláštňují vložené barevné kulisové muzikálové fantazie a představy Jany Hlaváčové, která v tomto případě herecky nijak zvlášť neoslnila. Název filmu má něco do sebe, protože uprostřed jsem skutečně usnula a dodívala jsem se až ráno, tak příště prosím, nebudit! (24.02.2012)

Filmová revue předznamenávající jen o málo mladší, zato o hodně zralejší filmové muzikály Ladislava Rychmana, z nichž připomene především Dámu na kolejích – a to nejen svou snovou linkou (která vlastně – v obou případech – ospravedlňuje barvitou výtvarnou či výtvarně divadelní stylizaci), ale i přinejmenším příbuzně nahlíženou ústřední hrdinkou. Protože je Helena mladší než Marie, žije pochopitelně jinak a vyrovnává se s jinými životními danostmi, přesto však mají tolik společného, že se až zdá, že pozdější hrdinka – řidička tramvaje – z květinářky vyrostla. Jako ona se v životní krizi utíká do snu, v němž svou hledanou alternativu spojuje s hrátkami s módou a muži. Jana Hlaváčová (zde) nevládne tak bohatou výrazovou škálou jako Jiřina Bohdalová v Dámě, variuje vlastně jen jednu polohu rozpustilé dívky, kterou mnohem živěji a odstíněněji zahrála již v Podskalského komedii Kam čert nemůže a především ve Vávrově skvělém Nočním hostu. V Machově filmovém varieté ji v jakémkoliv prohloubení brání její sebeobranný nástroj – sen: v kostýmech, které si obléká, i za maskami, které si nasazuje, je pořád táž. – A dlužno dodat: stále půvabná. To ovšem nelze říct ani o Lipském ani o Brabci, ba ani o Adamovičovi, jenž ve srovnání se svou starší rolí ve Valčíku pro milión téhož režiséra působí až amatérsky. (05.09.2023)

Bohužel Janě Hlaváčové komediální poloha nikdy moc nešla. Za zmínku stojí Lubomír Lipský jako mistr květinář a Vladimír Brabec jako machr s fárem a slunečními brýlemi. Celému filmu nelze upřít svižnost, moderní hravou - až klipovou stavbu a z dnešního pohledu zajímavé relikvie. Například když Vladimír Brabec hledá buzolou auto - jediné v ulici. Tehdy vtip k popukání, dnes na parkovištích supermarketů skutečnost. (06.05.2006)

Hm, takoví frajeři, co to tak perfektně umějí se ženskýma, se za celou lidskou historii vyskytli jen dva: Adamovič a můj kolega z práce. Adamovič pozval svou dívku na výstavu polovodičů a na fotbalový zápas, kolega zase dal své přítelkyni k vánocům žehlicí prkno. A ona se s ním nerozešla, jsou spolu doteď! (23.05.2014)

Autory jsem pochopil, proto ta jedna hvězdička. Jinak je to ale absolutně nezajímavý film, hudební moc není, i když v něm pár písní zaznělo, smát se není čemu. Prostě mladá květinářka je obletovaná muži, Pepík se jí nezdá moc dobrý, a tak koketuje s jakýmsi ženatým asistentem na filozofii (mladý Vladimír Brabec), její vedoucí se jí moc nelíbí od začátku, pak tu jsou ještě dva nenápadní floutci, ale trvá jí vlastně celé sobotní odpoledne, než pochopí, že jen Pepík je ten pravý, přestože to začalo tím, že jí donutil jít na kopanou. Ne, komická role Hlaváčové opravdu nesedí, Vojta jako starý řidič je trapný, ještě že se tam mihl náš rodinný známý dr. Jan Pixa. (18.07.2018)