Zapadákov

Ničím resp. nikým nespoutaný, nevyzrálý Rebel bez příčiny M. Sheen, v doprovodu mladičké S. Spacek, v netradiční odosobněné road movie dvou utečenců před zákonem „odnikud nikam“, směřující však pomalu ale jistě k očekávanému neodvratnému konci. To vše za doprovodu Malickovi typické, volně plynoucí režie a kamery T. Fujimota vyžívající se v detailech a všímající si krás přírody. Syrovost, chladnost, nekompromistnost (díky absenci svědomí resp. jakémukoliv pocitu viny) skvěle hrajícího M. Sheena, se tu příkladně prolíná s naivností mladičké S. Spacek, přičemž tón filmu se příkladně mění s postupně se měnícím „střízlivějícím“ pohledem mladičké Holy ke Kitovi. Díky odosobněnému, nemoralizujícímu Malickovu pohledu, se divák dostává do pozice jakéhosi pozorovatele, (nesympatizuje s hlavními hrdiny, ale ani je nezavrhuje) a zvláštním zvráceným? způsobem, si tak snímek užívá. Badlands je chladně melancholická podívaná, na kterou bych se, po úvodním naladění, dokázal dívat klidně další hodinu. 85% (23.04.2014)

Ani jsem se nenadál a byl konec - a mně připadaly "Badlands" strašně krátké (což se mi u posledních Malickových snímků už nestává). Dokonalá syntéza obrazu a zvuku (od voice overu po hudbu), na kterou bych se vydržel dívat další hodinu, mne uchvátila stejně jako samotný příběh jeho dvou prapodivných aktérů. Skvěle natočený i zahraný snímek starý stejně jako já, ale na rozdíl ode mne nestránoucí. Jediná věc mne mrzí - že si tak málo zahrál Warren Oates, který mi, spolu s námětem filmu, připomněl tvorbu jiného velkého vypravěče příběhů psanců z amerického Západu. (02.09.2007)

Thriller? Kde? Bol to len príbeh o dvoch neuveriteľne blbých a citovo zakrnelých individuách, naviac podaný tak nudne, že so priam fyzicky trpela. Jeden z najhorších bludov, čo som mala tú smolu vidieť a hudba, nech bola akokoľvek dobrá-to nezachránila. Jediné na čo som celý čas čakala bolo, kedy už konečne tých slabomyselných trotlov chytia a posadia do elektrického kresla, alebo aspoň zavrú a zahodia kľúč. K môjmu sklamaniu, dostal kreslo len jeden z nich a slečna si veselo odkráčala, zrejme sa nezdala dostatočne nebezpečná.. Strata času! (29.09.2013)

Malickova prvotina: Historka o jednom romantickém zabijákovi, co vypadá jako James Dean, a znuděné holce odvedle, podaná bez glorifikace zločinu (vznik zločineckých legend je v závěru spíš ironizován), ale i bez moralizování. Režisér nesoudí lidi, snaží se spíše zachytit krásu světa a zlo, které je v něm, pocit ztraceného ráje a stesk po místě, kde štěstí nepomíjí, což pak v různých variacích natočil ještě několikrát znovu a pokaždé výtečně. Příběh jako by byl spíše kulisou k postavám. (15.06.2011)

Mallickův celovečerní debut mi přijde jako úporný pokus vypořádat se se vším, co předcházelo jeho odhodlání tvořit po svém, a pojmenovat ten skutečný nultý bod, před kulturou, která režiséra učila mluvit a představila mu pohodlím, stravou a vzděláním chýru Amerického snu. Nejde jen o spálení dívčina rodného domu samozvaným rebelem, snímané se zvláštní pečlivostí, hierarchizovaně zaměřující stopy opouštěné civilizace, ale i o upálení žánru, kriminálního dramatu. Bezstarostná jízda Bonnie a Clyde se zde zřejmou nemotivovaností činů zvrací v mdlobu zášti a necitlivosti, korunovanou ironickými záběry divočiny. Málokdo se jí vymyká tak jako přezrálé plody severoamerického masového vraždění, které film sleduje. Chladná horečka, sliz, který brání looserovi i dívce, oběma odsouzeným vlastní nevidomostí k domnělému schraňování, na něž ponejprv střílel(i), porozumět smyslu života, a tak ho nahrazují dobrovolnou smrtí, vůči níž se ale brání, jak jen to jde. Hrdinčiny reflexe vzbuzují dojem retrospektivního vyprávění: jako by bilancovaly šílenou cestu do nejhlubšího dolíku horečky… zároveň však vpouštějí trávený divácký zrak dětinskými frázemi, šedou řečí nudy, která je pravým pozadím všeho pozorovaného, do nejtemnějšího chaosu těch nejstřízlivějších návyků. Mnohdy strhující přírodní záběry, úchvatné postřehy krajiny a zvířeny, tak neúprosně nepřiléhají k tomuto banálnímu, unuděnému „zločineckému“ dění, že se až zdá, že režisér je sám zhnusen tím, co točí, že musí výslovně manifestovat svou jinakost a experimentálnost svého filmu, aby se od něj vzdálil. Stejně tak působí „filosofie“ rodící se z vrahových úst: Mallickův Kit není zdaleka Büchnerovým Vojckem, který filosofii potí vzdor zpanštělým čichovým buňkám svých směšných pánů; je to šustící papír, který se místy slepil a stvořil větu, která i mluvčího samého překvapí a která manifestuje režisérův přesah. Tam, kde lidský život nevyváží plynutí mraků a prosté slovo produchovněnou filozofující tezi, musí být každému jasné, že jde v podstatě – a především – o něco jiného: o ten požár, v nějž diváky nehodné rozumění vylákal ten, který nedokáže hasit. Souběžné natahování Carla Orffa na skřipec popových amerických zornic připomíná televizní reklamu a hlouběji tříští celek. Donekonečna se připomínající otázka po záměrnosti, vědomosti snímaného nakonec přehluší i křik helikoptéry a zneváží sám závěr. (13.01.2018)