Nebeské dny

Nebeské dny jsou druhým celovečerním filmem režiséra a scenáristy Terrence Malicka. Vznikli v roce 1978, přičemž další film Malick natočil až o 20 let později v podobě Tenké červené linie. V době svého uvedení se možná tak nadšených ohlasů snímek nedočkal, v současnosti je ovšem pokládán za jeden z nejlepších filmů své doby. A je ukázkou toho, co dělá Terrence Malicka tak skvělým tvůrcem.   Terrenci Malickovi se neříká filmový básník jen tak. Jeho poetický cit, práce s vizuální estetikou a snaha o filozofické hloubky. Už dávno před Novým světem nebo Stromem života Malick měl tyto specifické trademarky, v rámci Nebeských dnů je ovšem do jisté míry držel pod pokličkou a přesto se v Nebeských dnech dá ten Malick 21. století snadno objevit.   Nebeské dny si právem zaslouží místo na seznamu nejlépe vypadajících filmů všech dob. Néstor Almendros na pozici kameramana odvedl neskutečnou práci a vytvořil jednoduše pastvu pro oči. V případě Nebeských dnů je do velké míry tím pravým vypravěčem právě kompozice mnoha záběrů než samotný scénář.   Což ovšem neznamená, že by musela vizuální stránka zachraňovat samotný děj. Malickův úchvatný scénář je příběhem tragického romantického trojúhelníku, postav, které nutně nejsou sympatizovaný a především ukázky toho, že jsou hlavní postavy v podstatě jen obyčejnými lidmi na planetě s několika miliardami obyvatel. A jsou tak v podstatě nicotní a postradatelní.   Malick měl i štěstí na skvěle vybraný casting. Mladý Richard Gere, Brooke Adams, debutující Linda Manz a Sam Shepard jsou ve svých rolích fenomenální a to především Gere ve velmi nevděčné úloze.   Celý film navíc doprovází vynikající soundtrack mistra Ennia Morriconeho. Božský soundtrack tohoto fenomenálního hudebního skladatele ještě více dopomáhá k atmosféře oné krásné přírody a dělá s emocemi opravdu hodně. I v tomhle ohledu šlo o Malickovu skvělou volbu.   Nebeské dny jsou po vzoru ostatních Malickových filmů specifickou podívanou, která není pro každého. Malickova hrátky s vizuálním pojetím, poetikou, filozofickými myšlenkami a symbolikou každého nechytí za srdce, přesto se ovšem Malickovi jeho poctivá práce musí nechat. V případě Nebeských dnů jde navíc o tak silný zážitek už díky samotnému vizuálnímu zpracování a i díky těm vyprávěcím přesahům, že se tomuhle mistrovskému dílu vlastně něco vyčítá opravdu hrozně těžko..... (16.06.2021)

Nebeské dni môžu byť pre mnohých Mallickových fanúšikov, ktorí ich ešte nevideli veľkým prekvapením. Predpokladám, že príjemným. Neuchopiteľná mystika a artový feeling jeho neskorších diel je tu vystriedaný klasickým scenárom, kde je jasné, čo sa deje a prečo sa tak deje. Mne to vyhovuje asi viac, ako ten jeho neskorší a dnešný art. Malick tu ale hneď na začiatku kariéry uviedol na scénu svoju obrazotvornosť a lásku k prírodným, takmer až gýčovým obrazom. Prečo majú všetci zaškatulkovaného Gerea ako hereckého pajáca? (08.08.2012)

"Nebesa (a obilná pole) vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19, 2) "V tomto světě jste cizinci bez domovského práva." (1P 2, 11). Zejména o tom dvojím ke mně mluvily Nebeské dny: o tom, že svět je krásný a o tom, že v něm nejsme doma. V příběhu skoro banálním (jehož prostota je však záměrná, neboť Malick chce - a umí - točit filmy rozjímavé nebo ještě spíše kontemplativní) střídá iluzi spočinutí skutečnost ztráty. Ona chvilková hra na ráj byla zaplacena mravním kompromisem a neobešla se bez následků. Režisér však své hrdiny nesoudí: tohle není "kino morálního neklidu", ale meditace o samotě a blízkosti, o domově a putování. Přičemž roli určitě ne vedlejší tu hraje až bolestně krásná, prostá krajina, jež nutí žasnout. (01.06.2011)

Druhý film Terrence Malicka je v mnoha ohledech podobný tomu prvnímu: Opět nám představuje dva mladé lidi na poněkud nemorální cestě životem a opět jejich romantizaci lemují záběry poklidné přírody (respektive polních lánů). I tady se vznáší hlava v oblacích a poetické obrázky osamocené farmy jí velkoryse pomáhají; i tady dojde na střet ideálů s realitou. Oč méně nabubřele se Malickova podívaná jeví, o to více je navzdory své zpoetizované formě uvěřitelná. Velkým citům se ve všech polohách vyhýbá, vše podstatné umocňuje raději obrazově (těžká práce na poli - úlevná radost po sklizni a svatbě - nálet kobylek a požár) a cit nalezneme především v celkovém vyznění. Pocity Malick předává s grácií génia, zachytává duši momentu, otiskuje vše potřebné do diváka a na konci, kde by jiní dramatizovali a zaplavovali morálním ponaučením, nechává věci až lhostejně plynout dál a neprosí se slzavých údolí. Stejně jako život. Říká: "Já si to nevymyslel, já tam s nimi byl. Vím, jak to vnímali. Nesoudím, pouze sdílím." Nemůžu si pomoct - na mě to prostě funguje dokonale. (19.11.2012)

Čirá obrazová magie a jeden z nejkrásnějších filmů 70.let. Tehdy ještě Malick netrpěl obsesivní touhou předříkávat myšlenkové pochody herců filosofickými monology, takže vypráví jenom kamerou, obrazem a výsledek je vskutku magický. A také jsem si zde poprvé uvědomil, jak moc mě baví herectví neherce Sama Sheparda. (11.06.2012)