Narcos: Mexiko

Je to slabší a to hodně, málo záběru, málo akce a hlavně hercům na kloub trošku trvá než se člověk dostane. Příběhově to je sice zajímavé ale strašně pomalým tempem se to ubírá, ono jsem zvědavý na druhou sérii a věřím že dotáhne tohle do konce a bude to mnohem lepší. Předchůdce byla jiná káva jako tohle ale tady je to přeci jen start, konec sice nabíral trošku lepší tempo ale přesto slabší. Spokojenost je vysoká ale má to hodně much a proto doufám že druhá série to celé napraví. (24.03.2019)

S mexickými Narcos mám dva problémy. Prvním je romantizace antagonistů, která je vidět hlavně v třetí sezoně u Amada C. Fuentese. Na druhou stranu jeho závěrečné úsilí o únik ze systému, který spoluvytvářel je sympatickou snahou načrtnout alespoň trochu problém větší a zásadnější. Tím problémem je absolutní nedostatek sebereflexe amerického pohledu na "drogovou válku". Tuhle perspektivu zosobňuje zabejčený agent Breslin, který prostě stále půjde po krku nějakýmu narcobaronovi a když se jim ho podaří sundat, půjde po krku dalšímu, aniž by si uvědomil, že nebojuje s lidmi, ale se systémem, který USA spoluvytváří a nikdy nemůže porazit. Ke cti budiž, že v závěreční epizodě si Breslin alespoň přizná, že "drogy válku zatím vyhrávají". ___ V tomhle mimochodem byla skvělá třetí sezona origninálních Narcos, který nabízela na "drogovou válku" cyničtější perspektivu charimastickýho agenta Peni (Pedro Pascal). (05.01.2024)

Nabízí se srovnání s kolumbijským Narcosem. V Kolumbii nejsou politici přímo v obchodě s drogami zapojení jako v Mexiku. Mexiko je více úplatné než Kolumbie. Nikdy tam nepojedu, bezpečnost není, v Kolumbii bych to čekal, ale Mexiku ne až tak moc, když Američané tam jezdí třeba na ryby. Kolumbijský Narcos je lepší hlavně 1. a 2. série. (16.09.2020)

Ústí není Praha a Felix Gallardo není Pablo Escobar, ale právě jeho úspornější herecké pojetí báječně zapadlo do příběhu z raných časů mexické drogové mafie, kdy se v hlavě pár vidláků z venkova zrodil nápad na lepší organizaci a systemizaci pašování marihuany do USA. Právě tehdy začal příběh El Padrina, prvního skutečného drogového krále Mexika. Narcos: Mexico popisuje časy, kdy ještě kartel výrazně závisel na ochraně policie a libovůli politiků, a Gallardo i proto manévruje v hodně vymezených mantinelech. Jeho postava sice nemá onen nenapodobitelný smysl pro vyšinutou teatrálnost, jíž disponuje Pablo "Puta de madre!" Escobar, ale jistá civilnost a zdrženlivost k němu výtečně pasuje. Neliboval si v okázalých gestech jako jeho kolumbijský protějšek, ale pozvolna, nenápadně a trpělivě budoval vlastní impérium. Impérium, které položilo základy ke vzniku obřích a mocných drogových kartelů, které dnes vládnou Mexiku. (08.01.2019)

Postupně se tak nějak podle mě ukazuje, že nejsílnější zbraní Narcos nebyli drogy, vyšetřování atd.... ale příběh Pabla Escobara. Po odvyprávění jeho příběhu, který nastavil nedosažitelnou laťku kvality, se už prostě prvním dvěma sériím původního Narcos ty další nemohou kvalitativně přiblížit. Mexické Narcos už je tak pro mě spíš další z řady drogových kriminálek, a jednotlivé příběhy narkobaronů už mě nedokázali tolik vtáhnout. Kvalita zpracování stále zůstává na solidní úrovni, ale jakoby se toto téma prostě už postupně vyčerpávalo. (28.11.2021)