22. července

Pozrieť si 22. júl dva roky po uvedení je myslím dobrý nápad, pretože z odstupu človek nečaká vzhľadom na meno režiséra film roka či dokonca desaťročia. Skrátka tu máme film o jednej tragickej udalosti od toho, kto to s podobnými témami vie najlepšie a rozhodol sa spracovať príbeh tak, ako sa rozhodol. Vzhľadom na to, akými všemožnými cestami sa dalo ísť, je pochopiteľná aj istá kontroverzia okolo filmu a medzi viacerými fanúšikmi Greengrasa aj mierne sklamanie. Preto je ale dôležitý práve ten odstup od projetku. Každopádne ma táto rekonštrukcia skutočných udalostí oslovila viac, než jednozáberová monotónna "videohra" určená pre prvú signálnu, ktorá konkurovala tomuto Netflixu v kinách. Za najhodnotnejšiu scénu filmu považujem tú, kedy ďalší ultrapravičiar pri výpovedi dá Breivikovi najavo, že je v tom sám. Či už to myslel vážne, alebo len nechcel vyzerať pred verejnosťou ako násilný radikál, Breivik proste pochopil... (31.03.2020)

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. (21.05.2020)

Ono už z té nešťastné události asi více vytáhnout nejde, protože když už se na tom filmařsky zasekne i taková "dokumentární" veličina jakou je Paul Greengrass, je příhodnější uznat porážku a vyklidit pole. Ono v době, kdy moderní zpravodajská média nezřídka přesáhnou informační záběr filmové (doku)tvorby, se těžko konkuruje něčím obdobným, byť s uměleckým přesahem. To ten přesah pak musí být podstatně výraznější (viz Let číslo 93 nebo Utøya), případně by měl jít více do hloubky daného tématu. Ani jedno aktuální Greengrassův počin bohužel nenabízí. Z řemeslného hlediska je to však film výborný a rozhodně stojí za vidění. (01.11.2018)

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% (11.10.2018)

Nebudu se zde vůbec vyjadřovat k činu samotnému, který terorista způsobil. Nicméně i dle počtu hodnocení tento skoro až přehlížený film z norské produkce si zaslouží více shlédnutí a hodnocení. Výborný herecký výkon jedné z obětí, si zaslouží velký můj obdiv. Nejenže jsem sledoval, jak se mu všechna ta zranění stala, ale hlavně dobu rehabilitací, která pro člověka s tak silným zážitkem je dost složitá. Vše podněcuje výborný hudební podtext. Emoce se mi do žil vlily velmi rychle a nemohu jinak než dát plné bodové hodnocení a také mé doporučení. (10.11.2021)