22. července

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)

Tak ani Greengrass nedokazal zlomit Netflixovske prekliatie priemernych filmov. Greengrass mal k dispozicii temu, ktora sama o sebe je neskutocne fascinujuca, ale on k nej pristupuje tak chladne, ze vo mne nedokazala vyvolat ziadne emocie. Behom uvodneho masakru ma mrazilo jedine ked sa Breivik viezol na lodke na ostrov a este chladnokrvne predstieral, ze on nic, on muzikant. A aj to len preto, ze som vedel co vypukne. Akonahle sa ale rozputal masaker, tak v snahe o dokumentarne pojatie to pôsobilo nezucastnene. Nasledne nasledovala najdlhsia cast filmu v ktorej sme paralelne sledovali utrpne zotavovanie jednej z obeti a Breivikove uzivanie si slavy a pohodoveho pobytu v base. Z tejto casti som citil obrovsku snahu tvorcov o to, aby vo mne za kazdu cenu vyvolali nenavist voci Breivikovi. Lenze s tym u mna neuspeli. Na to sa vsetky postavy spravaju tak chladne, ze skoro pôsobia jak roboti. V poslednej casti filmu behom sudneho procenu dochadza k rozhreseniu, ked si ma spolu s jednou obetou aj divak uvedomit, ze nejak musi zit dalej aj ked na svete existuju take monstra. Z toho ako tu je Breivik podany, ma na nom fascinuje len jedna vec. Na jednej strane absolutna nenavist voci nejakej skupine ludi a zaroven totalna absencia empatie. Najlepsim trestom by bolo, kedy ho uznali za blazna, aby pocitil, ze jeho motivacie nikoho nezaujimaju a pre ludi je sice nebezpecny ale zaroven totalny blazon. 5/10. (27.10.2018)

Velice obtížný materiál na natočení (a to samozřejmě myslím nejenom hlediska morálního a etického, ale i z hlediska obsahového). Ono totiž natočit dvouhodinový film o tomto hrůzném činu není snadné. Ale mé obavy se trochu rozplynuly poté, co jsem zjistil, že se toho chopil Greengrass. Výsledek tudíž nadprůměrný, nikoliv ale skvělý (jenže dávat mu to za vinu byl byl holý nesmysl). Úvodní půlhodinová sekvence zakončená samotným střílením na ostrově hrůzná, ještě teď z toho mám husí kůži, protože sledovat to fakticky nebylo snadné. Po té ale přichází skoro dvě hodiny, kde se rozběhne více příběhových linek. A zde nastává problém, neboť se film začíná, mírně řečeno, táhnout. Má to své obdivuhodné momenty, scény s hercem ztvárňujícím Breivika velice zdařilé, závěrečný soud velice emocionální, ale takovou dobrou půlhodinu bych vyškrtl. Například bych věnoval více prostoru premiérovi, kterému se film nevěnoval moc dlouho časově. Suma sumárum, vidět by to měl každý, ale kvalitativně se to na předchozí film Greengrasse s podobnou tematikou (Let č.93) nechytá. Ale pořád se jedná o slušné řemeslo, to bezesporu. Za mě dávám 75 % (03.12.2018)

Film obsahově určitě hodnotnější, než pouze pocitový a nikoliv faktografický 'Utøya 22. juli' ze stejného roku. Nejzajímavější je myslím jeho první část, realisticky zobrazující poslední přípravy na útok, samotný útok a následné zatčení. Jakmile dojde na výslechy a soudní proces, do děje jsou postupně implantovány všemožné politicky tendenční a patetické žvásty, polopatické moralizování, uslzené pohledy a podobný středoproudový materiál pro divácké ovečky. A dějové linie o Breivikově právníkovi, a hlavně o přeživší rodině a jejím rehabilitujícím nejstarším synovi, jsou už vyloženě telenovelickou nechutností. Nicméně i přesto film řadím k těm zajímavějším/záživnějším "historickým" filmům natočeným podle skutečných událostí, a za jeho největší mínus považuju anglické znění, které mu nejvíc ubírá na autenticitě. Filmový štáb je převážně norský, je to film z Norska, o Norech a s norskými herci, takže tohle vážně nechápu. (26.12.2021)

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)