22. července

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)

Nevím jak se to Greengrassovi podařilo (vlastně nepodařilo) ale tenhle film mi nesednul. A není to tím, že jsem viděl dříve film Utøya, 22. července. Toto jako by bylo bez emocí. Nijak se mne nedotkl osud Viljara Hanssena ani jeho exotické kamarádky Lary Rachid (které se Norsko tak líbí!). Zaujal mne spíše příběh samotného Anderse Behring Breivika. Jeho jméno se už zřejmě ani nesmí vyslovovat, protože i v obsahu zde se jedná o ,,krajně pravicového extrémistu''. Naštěstí jsou jeho pohnutky ve filmu celkem rozebrány a nepřipadalo mi, že by film měl potřebu něco zkreslovat či zamlčovat. Neměl však ten pach autentyčnosti jak se to podařilo Eriku Poppe. Aby bylo jasno všem i panu Hamáčkovi, útok na ostrov odsuzuji. Vystřílet tábor neozbrojených pubescentů kvůli tomu, že jsou jim vymývány hlavy socialistickými vedoucími je zbabělost a hanebnost. Ale otázkou je kde se lidé jako Breivik nebo Brenton Tarant berou. Je to opravdu tak, že to jsou šílenci mezi námi? Neřízené střely? Nebo to jsou jen slabší jedinci, kteří už nejsou schopni unést to co se původnímu obyvatelstvu děje a řeší situaci po svém, jednoduše jak to umí - tedy brutálním násilím? Já si myslím, že vznik těchto monster je důsledkem špatné politiky zejména levicových neomarxistických vlád. Je dokázáno a uznala to i mutti Merkel, že multikulti je jen sen. Že to nefunguje. Přesto je stále tlak na to aby se mohla do Evropy přestěhovat část Afriky a Blízkého východu... Důvod? Lidé odtamtud se chtějí mít lépe a mají na to právo, tak se trochu uskrovněte vy původní obyvatelé. A přizpůsobte se jejich etnickým zvyklostem, buďte tolerantní - oni nemusí... Děsím se doby až tihle Novoevropané přečíslí díky extrémní porodnosti jejich žen původní obyvatelstvo. Děsím se doby, kdy vzniknou legálním způsobem nové politické strany zaměřené třeba na prosazování islámu do zákonů doposud demokratických zemí a děsím se doby, kdy pak díky přečíslení drtivě vyhrají ve volbách... A úplně nejvíce se děsím toho, že díky tomu přijdou další Breivikové, kteří tyto hrozby budou řešit zbraněni... -- Ano, jsem zastáncem kozervativních hodnot, nepleťte si to však někteří s extrémismem ! Dávám za 3 střepiny. * * * (15.06.2019)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)

Tak ani Greengrass nedokazal zlomit Netflixovske prekliatie priemernych filmov. Greengrass mal k dispozicii temu, ktora sama o sebe je neskutocne fascinujuca, ale on k nej pristupuje tak chladne, ze vo mne nedokazala vyvolat ziadne emocie. Behom uvodneho masakru ma mrazilo jedine ked sa Breivik viezol na lodke na ostrov a este chladnokrvne predstieral, ze on nic, on muzikant. A aj to len preto, ze som vedel co vypukne. Akonahle sa ale rozputal masaker, tak v snahe o dokumentarne pojatie to pôsobilo nezucastnene. Nasledne nasledovala najdlhsia cast filmu v ktorej sme paralelne sledovali utrpne zotavovanie jednej z obeti a Breivikove uzivanie si slavy a pohodoveho pobytu v base. Z tejto casti som citil obrovsku snahu tvorcov o to, aby vo mne za kazdu cenu vyvolali nenavist voci Breivikovi. Lenze s tym u mna neuspeli. Na to sa vsetky postavy spravaju tak chladne, ze skoro pôsobia jak roboti. V poslednej casti filmu behom sudneho procenu dochadza k rozhreseniu, ked si ma spolu s jednou obetou aj divak uvedomit, ze nejak musi zit dalej aj ked na svete existuju take monstra. Z toho ako tu je Breivik podany, ma na nom fascinuje len jedna vec. Na jednej strane absolutna nenavist voci nejakej skupine ludi a zaroven totalna absencia empatie. Najlepsim trestom by bolo, kedy ho uznali za blazna, aby pocitil, ze jeho motivacie nikoho nezaujimaju a pre ludi je sice nebezpecny ale zaroven totalny blazon. 5/10. (27.10.2018)

Paul Greengrass servíruje hutné psychologické drama o teroristickém útoku v Norsku v roce 2011 22. července, kde zemřelo 77 lidí a skvěle zachycuje hrůzu, kterou tam všichni prožili. Letos zde byl ještě jeden pokus z Norska Utøya 22. juli, ale ten z mého pohledu se příliš nepovedl, je podaný až příliš dokumentární a nudnou formou, nikdo tam neumře a samotného Breivika ani neukážou, zatímco Greengrass popisuje detailně jak vše probíhalo a diváka doslova do filmu vtáhne. Excelentní je úvodní výbuch bomby a následné nemilosrdné vraždění studentů na ostrově ( Zde sice režisér mohl strávit více času než 15 minut, ale emocionálně a psychicky mě to zasáhlo stejně. Chválím i představitele jednoho z přeživších Viljara, který přežil 5 střelných zranění a doteď musí žít s doživotními následky. Film vrcholí hutným soudním procesem, kde se emocemi nešetří a nenávist vůči Breivikovi je na místě. Solidní.75% (21.10.2018)