22. července

Film obsahově určitě hodnotnější, než pouze pocitový a nikoliv faktografický 'Utøya 22. juli' ze stejného roku. Nejzajímavější je myslím jeho první část, realisticky zobrazující poslední přípravy na útok, samotný útok a následné zatčení. Jakmile dojde na výslechy a soudní proces, do děje jsou postupně implantovány všemožné politicky tendenční a patetické žvásty, polopatické moralizování, uslzené pohledy a podobný středoproudový materiál pro divácké ovečky. A dějové linie o Breivikově právníkovi, a hlavně o přeživší rodině a jejím rehabilitujícím nejstarším synovi, jsou už vyloženě telenovelickou nechutností. Nicméně i přesto film řadím k těm zajímavějším/záživnějším "historickým" filmům natočeným podle skutečných událostí, a za jeho největší mínus považuju anglické znění, které mu nejvíc ubírá na autenticitě. Filmový štáb je převážně norský, je to film z Norska, o Norech a s norskými herci, takže tohle vážně nechápu. (26.12.2021)

Na opakované shlédnutí to beru jako komplexní a celkem přesné shrnutí událostí od samotného masakru přes vyšetřování až po soudní proces. Film který nás zahltí informacemi, ale jeho problém je, že je to takový typický Greengrassův styl takže emoce nula a to mi brání jít na vyšší hodnocení než je lepší trojka.65% (02.06.2023)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

"22 July" som veľmi chcel vidieť. Udalosti, ktoré tento film opisuje mám ešte v živej pamäti a rozhodne zasiahli. Mám pocit, že film má schopne spracovaný úvod, rovnako aj záver. Stred je miesto, kde je hluchota a film pôsobí na mňa veľmi monotónne. Nemám pocit, že by sme nejako výrazne hýbali z miesta a reálne jediné čo sa deje je, že striedame sústredenie deja. Najprv Breivik, potom Viljar. A tak dokola a dokola. Osobne si uvedomujem, že je smutné, že všetci vieme, kto je Anders Breivik, ale nikto z nás reálne nevie mená obetí, ktoré zomreli na ostrove, alebo ich zabili bomby v Osle. A čo sa týka môjho názoru na páchateľa, tak jediné čo vidím je egocentrického sebca, ktorý mal pocit, že potrebuje ukázať, ako sa okolo neho točí svet. Sympatie voči takémuto človeku sú z mojej strany nulové a nebudem to ani viac rozoberať, lebo nerád hovorím o takýchto "ľuďoch". Osobne by som možno chcel, keby sme mali možnosť vidieť viac v úvode... a viac mohli spoznať ľudí na ostrove. Alebo poznať viacero preživších. Z toho čo tu máme je film podľa mňa celkom okey, no je veľmi dlhý a v strede je skutočne veľmi monotónny a má svoje hluché miesta. Nemám pocit, že by som sa pri ňom vyslovene nudil, no rozhodne ho nemôžem odporúčať na zhliadnutie všetkými desiatimi. Herecké výkony sú podľa mňa dobré. Najviac vyniká podľa mňa Anders Danielsen Lie ako Breivik. Tá chladnosť je tam silne cítiť. No okrem toho si nemyslím, že je toho moc, čo ešte film ponúka. Najmä v strede sa sústredíme na Viljarov boj samého so sebou, a hoci to je celkom zaujímavé, nemal som pocit, že by to bolo pre mňa úplne zaujímavé. Za pozornosť to stojí, no nemyslím si, že sa k filmu niekedy vrátim. Ale to jedno videnie bolo v pohode. Zvážte si sami. Hodnotenie: B- (26.10.2018)