22. července

Greengrassovo civilní pojetí teroristického útoku a událostí po něm následujících slouží skrytému poselství o strachu z toho co se stalo ze světem. Spíše než na Breivika se soustředí na doslova rozstříleného chlapce Viljara, jeho postupnou rekonvalescenci a návrat k životu. Konfrontace v soudní síni je silná bez zbytečného ideologického přikrášlování. Přesné herecké výkony, silné vedlejší scény (operace mozku, nasazování oční protézy nebo finální rozloučení s právníkem) a snaha o co nejpřesnější zachycení reality jsou hlavními klady celého snímku. Na druhou stranu pro tvůrčí snahu dat všem dostatek prostoru postrádá určitou komplexitu. Nebýt přemrštěné stopáže bylo by to na plný počet. (22.10.2018)

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)

Zřejmě největší devizou tohoto snímku je jeho upozadění samotných krvavých událostí, díky čemuž více vynikne veškerý následný děj. Většina filmů tohoto ražení se zabývá trojicí pohledů zločin - vyšetřování - soud. Greengras je minimalizuje a intenzivně se věnuje jedné z obětí a jeho rodině. Výborná režie a herecké výkony spolu s vynikajícím scénářem stvořily velice povedený atmosférický film. (15.01.2022)

Film obsahově určitě hodnotnější, než pouze pocitový a nikoliv faktografický 'Utøya 22. juli' ze stejného roku. Nejzajímavější je myslím jeho první část, realisticky zobrazující poslední přípravy na útok, samotný útok a následné zatčení. Jakmile dojde na výslechy a soudní proces, do děje jsou postupně implantovány všemožné politicky tendenční a patetické žvásty, polopatické moralizování, uslzené pohledy a podobný středoproudový materiál pro divácké ovečky. A dějové linie o Breivikově právníkovi, a hlavně o přeživší rodině a jejím rehabilitujícím nejstarším synovi, jsou už vyloženě telenovelickou nechutností. Nicméně i přesto film řadím k těm zajímavějším/záživnějším "historickým" filmům natočeným podle skutečných událostí, a za jeho největší mínus považuju anglické znění, které mu nejvíc ubírá na autenticitě. Filmový štáb je převážně norský, je to film z Norska, o Norech a s norskými herci, takže tohle vážně nechápu. (26.12.2021)

Nechápu tu přepálenou stopáž, 2 a půl hodiny rekonstrukce všeobecně známého činu je opravdu moc... Navíc je ten film příliš idealistický (rozhodně na procedurální drama), když Breivikovi jeho obhájce říká, že neexistuje nikdo, kdo by schvaloval jeho hrůzný čin, nejsem si tím opravdu jist... Plus ta zvolená angličtina, i když tu hrají samí norští herci... Od režiséra s kreditem Paula Greengrasse prostě čekám víc... (23.11.2018)