Pinocchio

What the hell... ?!? Pro podobné snímky mají američani krásné označení eurotrash a konkrétně tenhle si připisuje hned několik nej. V prvé řadě jde o nejdražší italský film všech dob (rozpočet 40 milonů euro) a v souvislosti s tím mě poněkud nepříjemně zarazila jeho hallmarkovská výprava. Dále jde bezesporu o jednu z nejzprasenějších filmových adaptací literatury, jaká kdy vznikla. Na knize jsem vyrostl a jednoznačně patří k nejnádhernějším a nejdojemnějším dětským knihám, ale filmu se nepodařilo zachytit ani zbla z její kouzelné atmosféry a naopak tam kde jsem dříve ronil krokodýlí slzy (Pinocchio u hrobu víly modrovlásky) jsem nyní zatínal obě pěsti. Může za to především hyperaktivní uječená Benigniniho kreace v titulní roli (další nej za nejotravnější filmovou postavu všech dob), kterou těžce přestřelil naivního vzdorovitého kluka do dementního hysterického fracka, se kterým se není možné žádným způsobem ztotožnit, pouze ho z duše nenávidět a přát mu vleklou, extrémně bolestivou smrt. Scénář všechno polopaticky přežvykuje, aby to pochopil i totální blb a přitom se nevyvaruje některých do očí bijících logických lapsusů (jak Pinocchio ví, že nesnáší školu, když tam nikdy nebyl a ani neví co to je?) a kapitolu samu pro sebe tvoří neuvěřitelně pitomé, papírem šustící dialogy. Co dodat? Čekal jsem zábavnou blbůstku a dostal megashitózní nudnou kravinu. Ještě že jsem za to nedal peníze. (17.10.2005)

Svým způsobem dokonalá adaptace – vrátil se mi u toho přesně ten pocit nevěřícnosti, zoufalství a zmaru, který jsem jako kluk zažíval nad knížkou s hrůzu nahánějícími ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Jestli nějaká dětská literatura není pro děti, je to u mě Pinocchio, takže mi to, že ve filmu hrají výhradně dospělí, i jeho skoro divadelní stylizace (v možná zbytečně drahých kulisách) dává perfektní smysl. Otázkou pak zůstává, komu je film určen – mé vlastní děti, kterým ho má dobrá žena kdysi naslepo koupila na DVD, se mu myslím celé dětství instinktivně vyhýbaly a nejspíš dobře udělaly; mně se u něj sice vyřinuly z podvědomí všechny frustrace, které mi kdysi způsobila kniha, a zpětně jsem (zcela bez ironie) ocenil přízračnou krásu, s níž ten fantasmagorický prudce výchovný příběh z devatenáctého století s mluvícími duchy cvrčků, oběšenými loutkami, černými rakvemi, vílími náhrobními kameny a mrtvými kamarády vystihuje marnost naší existence, ale něco mi říká, že takto poznamenaných nás po světě zas tolik neběhá. — Apropos, jsem vážně zvědavý, co z toho materiálu vyrazí del Toro, jestli to někdy dodělá. (02.04.2016)

Roberto Benigni si dlhodobo chcel splniť sen v podobe sfilmovania Pinokia a po Oscarovi za Život je krásny mu na to konečne dali peniaze. A to nemali robiť. tento film je zlo. Je to esencia wtf. Dospelý starý chlap v detských šatôčkach hyperaktívne hopsá ulicami, po lúkach, skrátka všade, stretáva čudné osoby (cvrčka, obra, vílu...), stvára huncútstva, rastie mu nos pri každom klamstve, nechá sa každým naivne oklamať, ale v podstate má dobré srdce. Akiste to Robert nakrútil presne tak, ako chcel. O to je to smutnejšie. Doteraz mi z tohto filmu behá mráz po chrbte a to som ho videl pred 11. rokmi. (04.01.2006)

Film který zahrnuje morální ponaučení a ukazuje na to, jak umí být láká velká. Ponocchio je tam vyobrazen jako velký sobec, který ze začátku myslí jen na sebe a na to jak by si užil. Díky tomu však mnohokrát lidi kolem sebe sklame a nadělá si spoustu problémů, do kterých se zamotá. Tento film krásně poukazuje na to, že každý má možnost mít druhou šanci a možná i víc. Malé děti si na tom uvědomí, jak je škaredé zlobit a neposlouchslat rodiče (dokonce i moje 4 sestřička okamžitě pochopila, co Pinocchio udělal špatně a proč mu narostl nos). Pro nás dospělé to může být připomínka toho, že nikdo není bez chyby a všichni potřebujem druhou šanci. Zvlášť dobře je pak sehrána role Pinnochia a i přestože ho hraje dospělý člověk, je stělesněním a živým obrazem toho co nám měl Pinnochio předat. ( Já osobně jsme věk toho herce jako malá ani nevnímala, bylo pro mě důležitější to co mi měl předat). Takže vřele doporučuji se na tento film podívat! (01.02.2017)

Škoda, škoda a ešte raz škoda. Rozprávka o Pinokiovi ponúka neobyčajne krásny príbeh, ktorý sa bohužiaľ v rukách bezpochyby talentovaného Roberta Benigniho nepremenil na rovnako krásny a kúzelný film. Výtvarná stránka filmu si rozhodne zaslúži pochvalu, ale je bohužiaľ jednou z mála vecí, ktorá na tomto filme funguje. Roberto Benigni urobil veľkú chybu, že sa rozhodol sám prevteliť do Pinokia a neskúsil ísť pri oživovaní dreveného chlapčeka inou cestou a aj napriek tomu, že mám Benigniho rád, ako Pinokia som ho akceptovať nedokázal. Po skončení vo mne síce Pinokio dokázal zanechať i príjemný pocit, že som videl niečo milé a pekné, ale smutný pocit z toho, že som videl niečo nedotiahnuté a nudné nakoniec zvíťazil. (08.12.2005)