Slunovrat

Ari Aster si prostě po Hereditary řekl, že teď všechny vytrollí a vznikl Midsommar. Prvních deset minut ještě jede v Hereditary vibe, pak zvrat, všechno se rozsvítí a začíná rozkošně bizarní komedie. Tři čtvrtě kina se po celou dobu smálo, i té přestřelené brutalitě, která nepůsobí tísnivě, spíš směšně, takže pokud to byl záměr, ok, funguje to. Nemůžu říct, že bych se nezasmál a nebavil. Dokonce i těch 146 minut uteklo nečekaně rychle. A je tam pár scén, které člověk ještě v ničem neviděl (a jsou zábavný), ale ten film mi nic nedal. Z Hereditary jsem měl alespoň tísnivej pocit. Tady jsem se dvě a půl hodiny bavil a nic víc. Asi to má být tak trochu alegorie na hroucení vztahu, ale... meh. (07.08.2019)

Přes řadu odkazů a podobností cením jako vysoce originální. Řemeslně výborný, kulturně poutavý, mega pěkný na pohled, neotravně artový, černohumorný, znepokojivý, zlověstný, krásně pohansky chladný a nesvatý - čili horor nehoror, je to přesně ten typ filmu, který přiměje pár "feel-bad" (x) piček odejít, vrazí obrázky do hlavy a vůbec, přijde vzácně jednou za věk. Při Ättestupa scéně téměř extáze. Pughová letos podruhé klíčová, na Astera jsem teď definitivně zvědav. (25.07.2019)

Celkem zklamání. Po skvělých recenzích a chvalozpěvech jsem viděl vizuálně vyladěný, ale časově přepálený příběh o skupině studentů zatažených do oslav slunovratu se sektou, která se na svět dívá trochu jinýma... očima. Nápady i smrti jsou fajn, ale jako by filmu chyběl takový ten final touch, v kterém se brečící ženy přepnou do psycho režimu a já budu chtít vyskočit ze své kůže a utéct pryč. Tenhle pocit jsem měl v závěru Matky stejně tak v průběhu Climaxu, ale tady jako bych sledoval odtažitě příběh, kde vlastně ani nevím, zda chci, aby někdo přežil. Například původní příběh hlavní postavy se smrtí její rodiny ve výsledku nebyl ani zdaleka vytěžen tolik, jak mohl. (11.05.2021)

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)

Bizarní mindfuck plný nordických kultů, precizně snímající kamery a tenzní atmosféry, která postupně přerůstá do nefalšovaného inferna. Vyobrazení násilí a vražd nevadí, naopak je svěží, neotřele natočené a občas velmi intenzivní za pomoci hudby a zručnosti tvůrců. Zajímavý mix temné vztahovky, odehrávající se výhradně v tmavších interiérech a exteriérech (první polovina), kde si každý najde to svoje na obou protagonistech a přesvícené pastvy pro oči, kde jsou všichni milí, než začnou mordy. Paradoxně zatímco vztahovka má sílu a z temna se má tendenci vymotávat, tak na oko pozitivní, opulentně nasnímané přírodní scenérie divočiny jsou plné světla, ovšem zde platí dvojnásob pořekadlo, že pod svícnem je největší tma. Odvážná filmařina, která tu v takové formě a s tak svojským režijním rukopisem dlouho nebyla. (28.06.2020)