Slunovrat

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)

Mild spoilers ahead. Ještě teď nemůžu dejchat, velký vnitřní znechucení a totálně divná várka pocitů, která se střídá raketovým tempem, kdy se smějete, brečíte, ste jak sjetý, buší vám srdce ze strachu a chce se vám blejt. A to všechno ve stejnej moment, z čehož ste vnitřně dost zmatený, protože to vaše hlava nezvládá zpracovávat. Fakt díky, ale znova to už vidět nikdy nechci, jinak skočim ze skály na šutr a netrefim se, a kladivem fakt dostat nechci:( P.S.: asi tak nejvěrohodnější zachycení tripu ever. (02.08.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Ari Aster a Jordan Peele jsou Carpenter a Cronenberg 21. Století bez debat! Midsommar je opět jeden z těch kontrovérzních hororů, který není divácky příliš vděčný a potěší pouze náročnější a především trpělivější diváky, kteří však dostanou solidní odměnu. Největším mínusem je pomalejší tempo ( první hodinu se takřka nic zajímavého nestane), ale od prvního „obřadu“ film začne být čím dál zajímavější a především znepokojivější. Celá ta mytologie Švédské pohanské komunity je dostatečně zajímavá, neokoukaná a velmi nepředvídatelná. Velkým plusem je Florence Pugh, která předvádí úchvatný herecký výkon ( rozhodně nejtalentovanější mladá herečka současnosti), perfektní je také hudba, která je na horor velmi netradiční, ale skvěle zde pasovala, je zde také velmi kreativní kamera a absolutně největší lákadlo je samozřejmě samotné Gore, které Ari Aster servíruje v takové šokující formě, že slabší diváci film raději vzdají a odejdou. Finále typicky symbolické a neskutečně morbidní ( větší úlet jsem ještě neviděl). Pomalé, plíživé, znepokojivé, šokující, neortodoxní a silně kontrovérzní takový Midsommar je. Hereditary se mi líbilo o chlup víc, ale i tohle je letošní klenot. PS: Jak jsem viděl v kině Teenky, které vlezou do kina jen proto, že vidí žánr Horor a chcou skákat ze sedačky, tak musely být velmi překvapeny, co vlastně dostaly. 80% (09.07.2019)