Slunovrat

Dlouho odkládanej pobyt v obci Harga... a co vám budu povídat, je to parádní. Nejlepší párová terapie / horor o ultimátním zlu a ničiteli vztahů jménem dizertační práce. Viděl jsem poslední roky dost ambiciózních US hororů, co byly nechtěně k smíchu. Tenhle jedovatej houbovej džus na pomezí výsměchu sektám, bizarního dramatu o toxickým vztahu a manický antropologický rešerše ale zakuřuje jalovčím jak Vachek pařezem. Absolutní očista organismu. Za rok jedeme celá rodina bručet pod májku. S Get Out vrchol vlny indie hororů, díky čau skål váš Ari Zoroaster aka Josef Midsommar. (21.11.2019)

Sophomore slump se nekoná, Ari Aster svým druhým celovečerním filmem potvrzuje, že výraznější režijní objev tu - alespoň na poli temných žánrů - v posledních letech nebyl. Midsommar je jedinečný atmosférou, nádherný svým vizuálním ztvárněním a drásavý hereckým pojetím traumatu,se kterým se vyrovnává hlavní hrdinka. A především je to tedy silný, ale fakt hodně silný bizár. Spíš než druhé Hereditary se v tomto případě opravdu koná jakási zvrácená prosluněná pohádka, "Čaroděj ze země Oz" pro perverzáky, jak to sám Aster v jednom rozhovoru nazval. Proč tedy (zatím) jen 4*? Po zkušenostech z Asterova prvního filmu jsem asi čekal nějaké zásadnější dějové překvapení a ostřeji hororovější koncovku. Midsommar zvládne překvapovat různými dílčími momenty (hodně si jich ovšem vyplácal v traileru), v celku se ale ubírá zhruba očekávatelným směrem. A finále rozhodně JE šílené, ale opět - spíš bizarním než hororovým způsobem. Přes to bych se přenesl, zásadní rozdíl oproti Hereditary pro mě ovšem je, že tentokrát jsem se, alespoň při první projekci, nedokázal do postavy Dani vcítit tak, abych zcela chápal její závěrečné rozpoložení. K vyznění Midsommaru je naprosto klíčové, aby v divákovi vztah mezi Dani a Christianem rezonoval. A já byl prostě spíš okouzlen pohanským bizárem okolo, než abych si s postavami prožíval tu partnerskou krizi. Takže doufám, že chystaná o půlhodinu prodloužená verze bude mít navíc ani ne tolik gore, sexu a hnusu, jako spíš víc podhoubí právě toho ústředního vztahu. Pak by to pro mě mohlo fungovat stoprocentně. (25.07.2019)

Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. (25.03.2020)

Kontroverzné dielo, to bez debaty. Florence Pugh ma zaujala už v jej predchádzajúcom historickom filme, tu jej to znova výborne sadlo, film suverénne ťahá. Kategória horor sedí, ale je to skôr poriadne psycho. Režisér Ari Aster rozhodne má talent, dokáže vytvoriť atmosféru, ale rovnako ako v predchádzajúcom horore nezvládol celkom záver, nemám na mysli poslednú scénu a úsmev Florence Pugh. Na môj vkus sa mohol krotiť v niektorých erotických scénach, stačili náznaky, zbytok si divák domyslí. Išiel však na to dosť riskantne, a dopadlo to tak, že som prvý krát zažil ako sa počas premietania dvihlo asi 5 divákov a kino opustili... Pri záverečných titulkoch som začul poznámky o odjebaných 3 hodinách času a premárnenom vstupnom...Do kina nechodím moc často, ale 7 eur za vstupné to už je kurva moc... Film 60%. (08.08.2019)

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)