Červený drak

Červený drak má vcelku slušně našlápnuto na to, být dobrým thrillerem, v tom ho však dost viditelně brzdí množství pomalu plynoucích a nezáživných scén. William L. Petetersen je sympaťák a Brian Cox jako Lecter byl taktéž poměrně přesvědčivý, ale jeho postavě bylo věnováno minimum prostoru, což je dost škoda. Zajímavá je též hudba, které se během filmu vystřídá spousta různých melodií. Zvláště závěrečná píseň od Iron Butterfly se k dotyčné scéně příjemně hodila. Pokud bych měla srovnat s novější verzí Červeného draka, tak lepšího zpracování se dostalo, a víc na mne zapůsobila právě tato z roku 2002. Co jsem však u Lovce lidí uvítala, byl, sice nijaký, ale zato nehollywoodský konec bez známého klišé "on se vrátil", které je obsaženo v remaku. Po celou dobu sledování mi vrtalo hlavou, odkud znám hereckého představitele onoho šíleného vraha, Toma Noonana. A pak, najednou mi to blesklo hlavou. Z krátkometrážního snímku The Moving Finger, podle krátké povídky mistra hororu Stephena Kinga. Zde ztvárnil postavu muže, jež se musí vypořádat s nezvaným hostem z koupelnové výlevky:) (23.03.2010)

Vizuálně pěkná, ale jinak utahaná kriminálka s průměrnými herci a mizivým napětím. Nečekal jsem, že Červený drak od Ratnera bude místy až natolik doslovná kopie ( scéna s tygrem, novinářem ). Hannibal Lecter tu má minimální prostor a jeho kreace v podání Briane Coxe nestojí za řeč. Mannovi tady chybí zajímavé postavy a i více akce, téměř dvě hodiny jsou bez těchto elementů neůnosné, budování napětí mu taky příliš nejde a jen s temnými syntetizátory to celý flm neutáhne (06.08.2006)

Zatímco Červený drak z roku 2002 vizuálně čerpá ze Se7en, Manhunter z roku 86 obrazově připomíná spíš Vesmírnou Odyseu. Po všech stránkách velmi dobré zpracování, scénář chytrý a funkční. Kamera a osvětlení nabírá téměř geniálních parametrů a film přes desetiletí vzniku nesmrdí dobově oblíbenou Béčkovostí. Všeobecné námitky, že Brain Cox není Anthony Hopkins mají v tomto případě stejnou relevanci jako konstatování, že Křemílek není Vochomůrka a Marylin Monroe není Milan Kňažko. Ano, víme to všichni. Teď ještě zbývá si uvědomit, že na tomhle faktu vůbec nesejde. Závěr: Osmdesátkový thriller, že kterého není cítit filmařská debilita osmdesátých let a překvapuje téměř artovou závěrečnou přestřelkou? Tak to beru, pane Mann. (10.07.2011)

Neznám Harrisovu předlohu, neviděl jsem zatím Mlčení jehňátek natočené až o 5 let později, remake Červeného draka z roku 2002 budu nejspíš dlouho ignorovat. Nicméně jsem v rámci žánru krimi thrilleru docela fandou téhle staré školy 60. – 80. let a tenhle kousek jsem si nad očekávání hodně užil. Z tvorby Michaela Manna mě už v minulosti uchvátil Zloděj a zde mi Mann opět potvrdil, že patří minimálně v 80. letech patřil k těm výjimečným režisérům, kteří dokážou natočit řemeselně špičkový, skvěle vystavěný a zároveň esteticky nádherně vybroušený film, aniž by přitom forma jakkoliv převyšovala obsah. Vyprávění děje možná plyne pomalu, ale v rámci zpracování a využití kriminalistických metod (např. ve scéně z laboratoře se zkoumáním protrženého dopisu), stejně tak analýzy psychologie vyšetřovatele i pachatele, často zachází do fascinujících detailů, jak se to skutečně vidí málokdy! K celkovému zážitku přispívá nepochybně i kamera a zvláště od chvíle, kdy se pravidelně přesouváme k dění kolem ústředního pachatele, dotváří atmosféru i parádní soundtrack s dobře zvolenými písněmi. S Williamem Petersenem v hlavní roli jsem se setkal už díky Friedkinovu Žít a zemřít v L.A., tady opět podal bravurní, strhující výkon. Postava odhodlaného kriminalisty, svádějícího vnitřní konflikt, Petersonovi dle mého názoru výborně sedla a navíc jí s lehkostí obdařil obrovským charismatem. Vyústění celého příběhu je na jedné straně „správně děsivé“, na druhé i patřičně silné. Od prvního záběru s dialogem u stromu na pláži jsem byl v napětí a navzdory často diskutovanému střihu u závěrečné přestřelky nemám potřebu vzhledem k celkovému zážitku něco vytýkat. [90%] (23.07.2022)

Miluju Harrisovu předlohu a o existenci téhle adaptace jsem se dozvěděl teprve nedávno díky výbornému (a tematicky spřízněnému) seriálu Mindhunter. Knihu to opisuje celkem zdařile, avšak po řemeslné stránce to bohužel není žádné terno a za mladší Ratnerovou verzí to notně pokulhává. Petersenův agent Graham toho Nortonova sice přehrává o celou délku, vše ostatní je však jaksi "bakelitovější". Ústřední vrahoun je jak figurína z výkladní skříně, slepá oběť Joan Allenové zde připomíná děsivě ochotnické kořeny a i ten Brian Cox má k charismatickému Hannibalovi na míle daleko. A to nezmiňuju ozvučení, kameru a další prazvláštní aspekty, které Michael Mann vypiloval až s dalšími snímky. Tohle je přesně ten příklad filmu, co umřel s érou videokazet. (25.07.2018)