Bolest a sláva

Mé první setkání se španělským režisérem Almodóvarem. Zaujaly mě hlavně poetické scény, v nichž hlavní hrdina snímku (často pod vlivem heroinu) vzpomíná na své dětství a především na svoji matku. Salvátorův svět "tady a teď" mě naopak moc nefascinoval a moc jsem mu nerozuměl. Jeho tělo i duše trpí a zdá se, že je téměř nemožné, že by se mu mohlo podařit se odrazit ode dna propasti, do níž pomalu ale jistě padá. Film je však pro mě zajímavou výpovědí o síle setkání s druhým člověkem a o naději, kterou mohou takováto setkání přinést. (20.07.2020)

Malé chlapčisko, žijúce kdesi v španielskej jaskyni na začiatku 60. rokov, môže byť kľudne i Pedro Almodóvar, a už vtedy sa u neho prejavovala veľká láska pre kinematografiu (najmä obľuba Hollywoodu). A práve o tom, v dvoch čas. rovinách, nakrúca i Bolesť a slávu, kedy v dospelosti sa Antonio Banderas zhosťuje neľahkej úlohy (roly), plnej spomienok, bolesti a drog. A je to celý Almodóvar, od päty až po hlavu. Teda, aby som bol presný, v tomto vyznení ide o filmového režiséra, postavu-Salvadora Malloa, ktorý po tridsiatich rokoch chystá opätovné uvedenie jeho filmu- „Chuť” , kedy zároveň navštevuje herca, ktorý v ňom hral (Alberto Crespo), a ten ho súkromne zasväcuje do drogového opojenia, počas ktorého sa vo svojich myšlienkách vracia do detských čias, keď žil so sexy mamou-Penélope Cruz, že by som si prial byť aspoň na chvíľu jej filmovým synom. Okrem toho má veľa zdravotných potiaží, a k ním sa postupne pridávajú citované drogy+alkohol, a tak vidno, že vôbec nedodržuje zdravý životný štýl, čo mu je na míle vzdalený. A zhruba takýmto štýlom prebieha aj samotný film, čiže našťastie sa nekoná variácia na môj milovaný Sunset Boulevard, ba ani na 8½ a Americkú noc, a už vonkoncom nie, že sa budete nedajbože dívať na nové Cinema Paradiso. Na to, že vo filme vystupuje postava filmového režiséra, je to extra skúpe, aby som trebárs zhliadol aspoň film (o) vo filme, bohužiaľ mával úplne iné starosti, než aby mohol nakrúcať filmy, tak ako mu káže profesia ! Jedna z určite slabších „almodóvaroviek” , ktorá sa podľa mňa teší nie až tak zaslúženej popularite, ale skutočný režisér má veľmi zvučné meno, a tak každý ďalší, nový film je veľkou „udalosťou” festivalov... (21.09.2019)

Obávám se, že tentokrát do toho Pedro dal příliš mnoho sebe. Děj v jeho mládí se mi líbil moc (skvělá Penélope), v současnosti lze maximálně vyzdvihnout herecký výkon Antonio Banderase (film jsme viděli v sobotu večer v Brně v den, kdy byly vyhlášeny výsledky v Cannes), jinak je to ale dějuprosté, předvídatelné a poněkud se opakující. Alespoň já jsem v tom cítil návrat k Pedrovým snímkům konce osmdesátých let, samé buzny, drogy, Madrid. I když jsem moc chtěl, nebavilo mě to dost. (26.05.2019)

ARTE POPULAR /// Už i Pedro Almodóvar dospěl do bodu, kdy je spíš než na cokoliv jiného čas na 8½: Film o filmaři, který neví, co točit, nebo dokonce zda vůbec, ale ví moc dobře jak: Překvapuje mě že ne pracuješ. Vždy jsem si myslela, že jsi jeden z těch, co neodejdou do důchodu. / Já taky. To v duchu nutkavého modu operandi. Příběh o neurotických, hypochondritických, nově snad trochu seniorštějších buznách na heroinu, obložený plátky příhodných noticek, které zarezonovaly Amdóvarovou imaginací. A jelikož Almodóvar své filmaření často nějakým způsobem tematizoval, nejen prostě provozoval (třeba v hitchcockovském La mala educación), větší důraz na postavu režiséra s výrazně autobiografickými prvky nepředstavuje distinkci, která by znemožnila zahrnout Bolest a slávu do množiny Španělových důchodových děl jako jeden z mnoha. Filmy jako tento dávají možnost zhodnotit kvalit pozdních počinů výrazně autorských tvůrců. Osobně k nim mám srdečnější vztah, než k agresivním mladistvým erupcím, u nichž snaha dokazovat brilanci vede ke tlačení na pilu. Third flush není horší než ten první. Anebo jedinečná chuť včerejších hranolků - nic pro každého, pravda, ale svébytná kvalita rozhodně. Pro diváka, který netrpí utkvělou představou nutnosti nepřetržité tvůrčí revoluce (a dokáže si vychutnat studené pomfrity) nabízí Bolest a sláva, jakkoliv to zní nanicovatě, vítané prohloubení režisérových obvyklých motivů v samozřejmé formě bez potřeby ohromovat, když se uprostřed svých tklivých příběhů ocitá on sám se svou vadnoucí chutí podnikat cokoliv kromě hulení cracku, namlouvajíce si, že tak bojuje s bolestí zad, a čtení fajnových chytrých knížek v luxusním starém domě uprostřed Madridu. Nechává plně na vás, zda věnujete pozornost potenciálně bulvární vrstvě nebo zajímavé zprávě o úskalích tvůrčí práce tváří v tvář vkrádající se impotenci; nenapadá mě nikdo další, kdo by nechával tak velký velký prostor podobnému rozhodnutí; pro každého všeho dost, pro všežravce hostina. V kině mého dětství to vždy voní po moči. A jasmínu. V tom mém po plísni nevětraného sálu. (26.03.2020)

No jo, každý tvůrce má svůj Amarcord. Poklidně plynoucí snímek s několika emocionálními scénami, metodicky dávkovanými. Almodóvar dobře klame tělem, že je na tom úplně stejně jako postava Antonia Banderase, aby vás pak odzbrojil obrazem z dětství a hlavně závěrem (je o filmu a žvotě, jak jinak). Předchozí režisérův film jsem neviděl a po té rádobykomedii z roku 2013 je to zase pořádnej biják. 70%. (02.01.2020)