Bolest a sláva

Zpověď, retrospektivní, vzpomínkové, nestálé, nejisté, nerozhodné, sebezničující, přijatelné. Almodórův poslední snímek je mojí prvotinou tohoto režiséra. Tempo poklidnější, nejhezčí byly asi vzpomínkové části filmu. Děj trochu nevýraznější, ke konci už jsem si říkala čím to vlastně skončí. Herecky dobré. Ale pokud toto měl být autobiografická zpověď, očekávala bych něco plnějšího. A možná právě je život umělce tak plný, že ho nejde jednoduše popsat. ..svůj asociální život jsem dotáhla do finálních rozměrů - byla jsem v sále sama..naštěstí jsem byla zachráněna dalšími třemi divačkami.. (24.05.2019)

Nesmírně lidský film. Vypráví zdánlivě obyčejný příběh bez nějakých dramatických zvratů a přesto se v něm zrcadlí celá hloubka života, vše, co je v něm opravdu podstatné. Poklidná nebo spíš harmonická atmosféra vyprávění je skloubená mistrovsky s dokonalými filmovými záběry. V závěru působí snímek až kontemplativně a doznívá v člověku ještě dlouho po závěrečných titulcích. (04.03.2023)

Na jednej strane sklamanie, na druhej mierne uspokojenie. Sklamanie, pretože z filmu je cítiť unavenosť P. Almodóvara a trochu tak jeho bezradnosť s postavami (chýba mi širší interval emocionálnej škály). Spokojnosť preto, lebo pán režisér s týmto filmom sa čiastočne vrátil ku koreňom. Po dlhšom čase zaujímavá rola pre A. Banderasa, ktorý sa postavy Salvatora chytil dobre. Nepodal zlý výkon, ale z nominácie na Oscara mám zmiešané pocity. Najlepšou a najsympatickejšou postavou je Salvatorova matka (skvelá P. Cruz (maldá) a J. Serrano (v pokročilom veku)). Najlepšou scénou zase one-man divadelné predstavenie. V závere postrácam silnejšiu a dojímavejšiu scénu. Slogan „na živote sú najkrajšie filmy“ nie je dostatočne silný. Osobné hodnotenie: 70% (***) (20.05.2020)

„O nocích, kdy souběžně mívám různé bolesti, věřím v Boha a modlím se k němu. Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Aneb když se vám vybaví vzpomínky, které zažehnou novou jiskru…Od Almodóvara jsem už nějakou tu chvíli nic neviděl, tak jsem byl zvědavý, jak na mě nejnovějším počinem zapůsobí. A zřejmě má očekávání byla příliš vysoko. S tím, že se určitá témata v jeho filmech opakují (a tento není výjimkou) problém nemám, takový Woody Allen to tak má také. Ale chybělo mi víc šťávy, emocí či třeba „divnosti“, tedy věcí, kterých mi režisér nabídl dost v jiných svých snímcích. Taková Cruz má až trestuhodně málo prostoru, takže to musí všechno táhnout Banderas, s jehož postavou jsem ovšem trochu zápolil (chvílemi se mi do něj dařilo vcítit, místy mně naopak byl dost vzdálený). Ale zásadní problém s filmem mám ten, že zatímco výjevy z minulosti mě bavily, u těch současných můj zájem spíš opadal (krom rozhovorů s matkou, kterých bych snesl i víc). Hudba či kamera film zvedají na lepší průměr, výš ale nejdu. (29.12.2019)

Dnes jsem měla Kinoden. Začala jsem Almodóvarem a končila Rocketmanem. Na první film jsem neměla moc náladu, na druhý se vyloženě třásla. A? Jak už to tak bývá, výsledek překvapil. Superlativy šetřit nemíním. Není pro každého, ale mě film vcucnul, semlel a na konec vrátil, spokojenou, zpět do mého světa. Dýchly na mě časy, kdy jsme na Pedrovo filmy chodili do staré Minikinokavárny, cítila jsem to samé, co u filmu Vše o mé matce nebo u knih, které jsem od něj kdysi četla. Banderasovo civilní pojetí této role mi mimořádně sedělo. Chlapík zaválel! A Penélope, která mě baví dávno, byla v roli maminky tak autentická, že jsem jí to zbaštila i s navijákem. Výborná! Kamera, hudba, střih, scénář, Madrid a ta koncovka? V posledních letech mě Almodóvar nějak pustil, nehrál na tu moji strunu, ale po dnešku jsem zase jeho. A velmi mě to těší! (28.05.2019)