Bolest a sláva

"Asombro!" Nepopsatelný zážitek. Možná je to tím, že jde o můj první Almodóvarův zhlédnutý film, nebo snad mým citem pro umění, které zde bylo vyobrazeno, ale tohle je prostě skvost. Už od prvního momentu jsem věděl, že nepůjde o snímek, který dokáže nadchnout jen příběhem, nebo jen obrazem. Zde se povedlo obojí. Strhující příběh filmového režiséra Salvatora Malla mě jako studenta filmu neuvěřitelně nadchnul a ukázal mi, že být slavným režisérem má svoje klady i protiklady, že jde o opravdu rozmanitý život. Tím patrně i poukazuji na to, že jsou zde nevídané herecké výkony, zejména Antonia Banderase v hlavní roli. Obrazová stránka snímku byla tak barevná, až mě v některých chvílích pálili oči. Almodórovi nešlo o to, aby ukázal Madrid a Španělsko v pravém světle, ale spíš o barvitost, které si v běžném životě nevšimneme. Scénografii míhající se na plátně nádherně podkreslovala Iglesiasova hudba, která mě dokázala jak dojmout, tak rozčílit, prostě nádhera.. (29.05.2019)

Hned jak jsem viděla, jak je zařízen Salvatorův byt, okamžitě jsem se do toho prostoru zamilovala - a nejen to, poprvé v životě jsem zakusila silnou touhu se tam i neprodleně nastěhovat. Tak moc mi připadal nádherný! Vše tak designově zajímavé, barevně vymazlené, sladěné a neurážející. Nevyměnila bych tam ani jedinou židli. Samozřejmě to nebyl vkus najatého herce Banderase (který ovšem hrál velice hezky civilně a uvěřitelně), ale velkého Almodóvara, kterého asi budu muset oprášil a znovu se po letech podívat i na starší snímky. Krásný film, tady je dosti podhodnocen, přitom je tam spousta úžasných a silných scén. (01.08.2020)

Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem. (14.04.2020)

Poslední dobou mám pocit, že když koukám na nový film Pedra Almodovara, tak jak kdybych jej už někdy dříve viděl. Nevím, jestli to je znak autorské recyklace a Antonio Banderas tu přeci jen nebyl vůbec špatný. Nicméně celkově vzato průměr, kde už to není úplně o umění jako spíš o tom, že Pedro je extravagand a zřejmě se potřebuje jednou za čas filmařsky vykecat, aby zas na chvíli dal pokoj. No a jelikož je to národní umělec, tak mu to Penelopka s Antóniem neustále žerou. (27.01.2020)

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše. (26.05.2019)