Bolest a sláva

„V nocích, kdy souběžně cítím vícero bolestí, věřím v Boha a modlím se k němu. – Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Film o životě a efektu motýlích křídel, který evokuje spíše do vlastního ocasu kousajícího se hada, svlékajícího jednotlivé vrstvy kůže. Barevná nenucenost a šedivá obsažnost společně navozují dojem díla, jež otázky spíše odpovídá než klade. Silná autorská vize zde ale paradoxně není v rozporu s diváckou možností vkládat si do něj některé vlastní představy, interpretace…; film se díky tomu dokáže dostat docela pod kůži. Retrospektivní hra s retrospektivou, retrospektivní hra s divákem, můj první kontakt s Almodóvarem. (18.01.2020)

ARTE POPULAR /// Už i Pedro Almodóvar dospěl do bodu, kdy je spíš než na cokoliv jiného čas na 8½: Film o filmaři, který neví, co točit, nebo dokonce zda vůbec, ale ví moc dobře jak: Překvapuje mě že ne pracuješ. Vždy jsem si myslela, že jsi jeden z těch, co neodejdou do důchodu. / Já taky. To v duchu nutkavého modu operandi. Příběh o neurotických, hypochondritických, nově snad trochu seniorštějších buznách na heroinu, obložený plátky příhodných noticek, které zarezonovaly Amdóvarovou imaginací. A jelikož Almodóvar své filmaření často nějakým způsobem tematizoval, nejen prostě provozoval (třeba v hitchcockovském La mala educación), větší důraz na postavu režiséra s výrazně autobiografickými prvky nepředstavuje distinkci, která by znemožnila zahrnout Bolest a slávu do množiny Španělových důchodových děl jako jeden z mnoha. Filmy jako tento dávají možnost zhodnotit kvalit pozdních počinů výrazně autorských tvůrců. Osobně k nim mám srdečnější vztah, než k agresivním mladistvým erupcím, u nichž snaha dokazovat brilanci vede ke tlačení na pilu. Third flush není horší než ten první. Anebo jedinečná chuť včerejších hranolků - nic pro každého, pravda, ale svébytná kvalita rozhodně. Pro diváka, který netrpí utkvělou představou nutnosti nepřetržité tvůrčí revoluce (a dokáže si vychutnat studené pomfrity) nabízí Bolest a sláva, jakkoliv to zní nanicovatě, vítané prohloubení režisérových obvyklých motivů v samozřejmé formě bez potřeby ohromovat, když se uprostřed svých tklivých příběhů ocitá on sám se svou vadnoucí chutí podnikat cokoliv kromě hulení cracku, namlouvajíce si, že tak bojuje s bolestí zad, a čtení fajnových chytrých knížek v luxusním starém domě uprostřed Madridu. Nechává plně na vás, zda věnujete pozornost potenciálně bulvární vrstvě nebo zajímavé zprávě o úskalích tvůrčí práce tváří v tvář vkrádající se impotenci; nenapadá mě nikdo další, kdo by nechával tak velký velký prostor podobnému rozhodnutí; pro každého všeho dost, pro všežravce hostina. V kině mého dětství to vždy voní po moči. A jasmínu. V tom mém po plísni nevětraného sálu. (26.03.2020)

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše. (26.05.2019)

Na mě příliš typický Almodóvar, spíše pro jeho vyznavače. Banderasova fyzicky trpící postava vysloužilého režiséra spomíná na dětství s matkou Penélope (nejhezčí, poetická část filmu) a potkává se s lidmi, důležitími v jeho pozdějším životě. Almodóvarovsky hezky barevné, v pocitových střípcích autobiografické, další zajímá role pro Antonia, a stejně mě to nechalo chladným. I přes myšlenku, že tím nejhezčím na životě jsou filmy. [Cannes] (20.05.2019)

Almodóvara jsem měla vždycky moc ráda a ani tentokrát mě nezklamal. Bolest a sláva je zvláštní film. Moc se mi líbili scény z dětství, kterému mu mohl být věnovaný větší prostor. Na druhou stranu jsem měla problém se současností, kde mě zaujala jenom scéna z divadla. Antonio je skvělý herec, ale jeho postava mi moc nepřirostla k srdci...4,5 * (27.02.2020)