Jackie

Dokonale smutný film, opravdu se mu na mě podařilo přenést všechny ty pocity a nálady - šok, zármutek, odhodlání... Mám rád tyhle životopisné snímky, které se nesnaží vyprávět opravdu všechno, ale soustředí se na několik dní, na jednu událost, díky které hlavní hrdiny poznáme stejně dobře, ne-li lépe. V klasickém filmu bychom čekali na scény "teď se poznali, teď se vzali, teď mají svatbu, teď má milenku, teď mají krizi..." a mohli si je v duchu odškrtávat, tady si do minulosti jen tu a tam odskočíme, když to má smysl a je potřeba vyvážit tu hroznou přítomnost nějakým světlým okamžikem. Natalia Portman je v těžké roli skvělá, z profilu je Jackie dokonce velmi podobná, a pokud hraje afektovaně, jsem si jistý, že je to proto, že se v těch situacích afektovaně chovala i Jackie. V knize, podle které tenhle film vznikl, ona sama hovoří o dvou tvářích pro soukromí a pro veřejnost a Natalia Portman to přesně zachytila - srdcervoucí pláč po atentátu versus kamenná tvář při Johnsonově přísaze. Perfektně vybraní jsou i ostatní herci, v každém poznáte skutečnou postavu (JFK je dokonalý dvojník a není to maskou), a zážitek umocňuje intimní režie a působivá melancholická hudba._____P.S. Knihu Jackie - Čtyři dny, které jí změnily život můžu doporučit opravdu všem. Vychází ze dvou rozhovorů s Jackie (o jednom z nich je tento film) a Jackie v nich je až nebývale otevřená. Když jí nahlédnete do hlavy a pochopíte její pocity, uvidíte, jak moc se tenhle film povedl. (03.03.2021)

// Tvůrci slibovali hodně, nakonec jsem ale dostal jenom nezáživné dvě hoďky s překvapivě nevýraznou hlavní hrdinkou, kterou sice Natalie Portman zahrála s přehledem, ani její sebejistý výkon (a že mi paní už chyběla...) ale nedokázal spasit mizerně podaný děj o první dámě, která zdaleka nebyla tak zajímavá, jak se trailery tvářily. Přidejte fakt, že je většina scén nepochopitelně přiškrcených v tom nejlepším a vůbec nic si z nich neodnesete a vypadne vám tak prázdný film, jak jen nepovedené pseudo-artové filmy můžou být. 4-5/10 (02.02.2017)

(1001) Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie. (02.05.2022)

Presne ako píše Malarkey. Strojená nuda. Dve výstižné slová, ktoré popisujú moje pocity. Na film som sa tešil, Kennedy je pojem a dúfal som, že pohľad Jackie na celú situáciu okolo atentátu a tesne po ňom budú max. zaujímavé. Film však výrazne sklamal. Pochvalu si zaslúži jedine N. Portman, ktorá zahrala výborne. Tam klady snímku končia. Vo filme je príliš veľa zbytočnej hudby, zbytočného filozofovania, poučovania a smútku. Kombinácia časových rovín tiež nebola úplne šťastná a rozhovory s kňazom či bratom neboli podané strhujúcou formou, ale pôsobili ako nudná výplň. Atentát dostal skutočne malý priestor a to ma dosť nasralo. Celkovo výborný námet na film, ktorý však režisér nedokázal pretaviť v dobrý film. Svetlo sveta uzrel film, na ktorý sa veľmi rýchlo zabudne...60%. (17.04.2017)

"Jackie" vlastně představuje odvrácenou stranu Wese Andersona. Také tu máme postavy hledící ve vycentrovaných kompozicích do kamery, figury v prostorných interiérech s členitou výpravou i často výraznou barevnou paletou i další stylové postupy primárně asociované s hračičkovským hipster autuerem. Jenže zatímco on se vyžívá v umělosti a strnulosti náhle střídaných s erupcemi chaotického hemžení, Larraín ukazuje depresivnost a tíhu pokojíčků pro panenky. A vlastně skrze příběh první dámy, která na náhlé tragické ztrátě musí budovat odkaz budoucí historii, překvapivě říká mnohé i o Andersonově tvůrčí metodě, která také z historických a umlěckých artefaktů skládá idealizovaný obraz Kamelotu, který už nikdy nebude, ale k němuž tím spíš tak melancholicky vzhlížíme. (27.01.2022)