Jackie

Jackie zaujme především fenomenálním hereckým výkonem Natalie Portman, který je rámován neobvyklou kamerou, což má za následek osobnější a detailnější záběry. Nicméně co se kostry dobře známého příběhu a střihu týče, režisérovi Pablu Larraínovi se nepodařilo řádně vykreslit vztah mezi JFK a Jackie, pročež po většinu snímku nejde do patřičné hloubky, aby zachytil všechny velké emoce, které pociťovala Jackie a vlastně téměř celá Amerika. Avšak na druhou stranu musím ocenit skvěle natočený průběh atentátu, u něhož jsem byl vážně ohromen realističností a surovostí, což jde také v ruku v ruce s výborně zvoleným hudebním podkladem, který snímku dává neotřelý, místy i hororový atmosferický punc. Ale stejně se pořád nemohu zbavit pocitu, že to celé mohlo být zpracované ještě o kousek lépe. „I never wanted fame. I just became a Kennedy.“ (10.02.2017)

Film, u kterého mě vyloženě mrzí, jak nízké hodnocení si zde vysloužil - podle mě je zde nedoceněný. Dostal mě svým filmařským stylem (velmi se mi líbilo jeho delikátní nahlížení do soukromí titulní postavy, zcela prosté jakékoli senzacechtivosti, jakož i to volné přecházení mezi retrospektivní a současnou dějovou linkou, byť to rámování celého příběhu postavou novináře, kterému se JK zpovídá, je dnes už strašně konvenční a ohraný umělecký postup), nádhernou kamerou (některé záběry jsou zcela úchvatné) a samozřejmě i hereckým výkonem Natalie Portman, která se pro tu roli snad narodila (velmi mě potěšilo, že věkově přesně odpovídala stáří skutečné Jackie v době atentátu, byť vzhledově tam podobu ani při nejlepší snaze prostě nevidím - snad i proto, že NP je mnohem hezčí než byla JK). Sám jsem byl skutečně překvapený, jak moc se mi ten film líbil - a to navzdory tomu, že mě životopisné filmy téměř nezajímají, a že jsem nedávno sám napsal, koho zajímá nějaká Jackie. Nu, samozřejmě jsem se mýlil, byla to velmi zajímavá žena, a ten film mě možná tak bavil právě proto, že mi nepřišel jako klasická životopisná nuda, ale jako příběh, který má i univerzální přesah o tom, jak to mají ženy na podobných pozicích těžké - a kolik toho musí vydržet. A JK si vážně prošla naprostým peklem - moment, kdy téměř v závěru snímku překvapivě pronese, že si vlastně všechno pamatuje (ačkoli předtím tvrdila opak), a následuje střih na šokující scénu atentátu, kdy je jejímu muži ustřelena půlka hlavy - je naprostým vrcholem filmu a momentem, kdy jsem uvažoval o plném hodnocení (tak působivé je to podle mě i proto, že to přichází až téměř na konci - kdyby film touto scénou začínal, jevil by se nutně zbytek děje vedle toho jako mdlý a neměl by už čím překvapit, protože svoje nejlepší karty vyložil už na začátku - takto ke konci je to velmi nečekané, a to o působivější). 5 hvězd jsem nakonec nedal z důvodu, že mi přece jen nesedlo obsazení některých postav, a potom mi tam trochu vadilo těch několik dobových záběrů, které jsem tam identifikoval - podle mě se to tam nehodilo a působilo to na mě nepříjemně rušivým dojmem. Jinak za mě ale naprosté nadšení - tenhle film budu z hlavy dostávat dlouho. (04.06.2017)

Jak jsem se těšila, tak jsem celkem dost zklamána. Z takového tématu, historického materiálu se dalo vytěžit mnohem více. Nevím, kde udělali "inženýři z USA" chybu, že by scénář? režie? A to ani nemluvím o fakt děsné hudbě. Pár světlých momentů tam samozřejmě je, ale jako celek působí nevěrohodně. Doporučuji spíše nějaký dokument o JFK a Jackie. Půlka filmu mě vůbec nebavila a pojmout celý film jako tryznu opravdu není zajímavé. Dle mého těžce promarněná příležitost.... (15.02.2017)

Jackie je originální jak svou strukturou syžetu, tak zvolenými stylistickými prostředky. Dlouho jsem ovšem neviděl tak prázdný film, který by se zaměřoval pouze na psychologický portrét a významově (či alespoň příběhově) nepřicházel s ničím navrch. Prostor na druhé zhlédnutí a potenciální úpravu hodnocení však nechávám. (17.02.2017)

"Jackie" vlastně představuje odvrácenou stranu Wese Andersona. Také tu máme postavy hledící ve vycentrovaných kompozicích do kamery, figury v prostorných interiérech s členitou výpravou i často výraznou barevnou paletou i další stylové postupy primárně asociované s hračičkovským hipster autuerem. Jenže zatímco on se vyžívá v umělosti a strnulosti náhle střídaných s erupcemi chaotického hemžení, Larraín ukazuje depresivnost a tíhu pokojíčků pro panenky. A vlastně skrze příběh první dámy, která na náhlé tragické ztrátě musí budovat odkaz budoucí historii, překvapivě říká mnohé i o Andersonově tvůrčí metodě, která také z historických a umlěckých artefaktů skládá idealizovaný obraz Kamelotu, který už nikdy nebude, ale k němuž tím spíš tak melancholicky vzhlížíme. (27.01.2022)