Zabíjení

Dekonstrukce samurajského kultu až na samotnou dřeň, na kterou paradoxně žádný jiný filmař v Japonsku nikdy dříve nedosáhl. Veškeré relativizační samurajské filmy 60. let od Kobajašiho přes Gošu po Okamota se vždy zabývaly korozí samurajské oddanosti, cti a ideálů i statusu celého stavu. Jenže příznačně pro to, do jaké míry je ikona samuraje vrostlá do nitra japonské společnosti, se nikdo nepustil do samotné podstaty samurajské kasty, která spočívá v zabíjení. Jak napovídá název Cukamotova filmu, právě na to se ale osobitý tvůrce zaměřil především - na výchovu k zabíjení a dehumanizaci celé jedné sociální vrstvy a přeneseně i celé společnosti, která byla touto kasou definována. Jako obvykle si Tsukamoto vystačí s hrstkou postav a minimem co do produkčního zázemí a rozpočtu, protože síla jeho vize spočívá v ohledávání ústřední teze a jejího ztvárňování v maximálně výmluvných výjevech s notnou dávkou symbolismu. Zatímco u Goša byli sice samurajové špinaví a otrhaní, pořád měli svou ctnost. Cukamotovi samurajové jsou nelítostná dravá zvěř, dehumanizovaní mistři smrti a zoufalí jedinci, ve kterých se svářejí nevybouřené nejnižší pudy s nelidskými společenskými ideály a hodnotami. Cukamoto navrací aktu usmrcení jeho rovinu absolutního přelomu - mezi bytím a nebytím, ideály a prázdnotou, nevinností a bolestí, ale i mezi žákem a mistrem. (28.07.2019)

Dobrý, ale ne dechberoucí... Velmi rozumná minutáž a dramaturgická sevřenost tomu dost pomáhá.. stejně jako nenápadný Ichikawův background... Kamera je místy úžasná, místy chaotická (na to jsme ale u Shinji tak nějak zvyklí ..a vlastně to vyžadujeme..) .. Myšlenkově je to ale uchopitelné už o poznání hůře.. Nejsem si úplně jistý co tím chtěl Tsukamoto říct.. jasně, je tam ústřední banalita o samurajích a zabíjení, ale ono se to celou dobu tváří, že by to chtělo říct snad i něco více.. jen nevím co..... Z mého pohledu to je ale mnohem silnější než předchozí Nobi.. (13.06.2020)

Předně upozorňuji, že nejsem nějaký znalec nebo fanoušek samurajských filmů, tohle jsem si zkusil dát čistě jako festivalový experiment, jak se mi bude líbit něco mimo mé preferované žánry. A přiznávám, že tohle mě absolutně nezaujalo. Pokud se nějaký film odehrává 80 minut na jednom místě někde v lese a běhají tam chlapi s mečem, nedokážu to asi dost dobře docenit. Takže za mě absolutní nuda, která mě nebavila, a která pro mě byla spíše utrpení. Přišlo mi, že děj se nikam nevyvíjí, film je celou dobu o jednom a tom samém a i při téhle vstřícné stopáži jsem v polovině filmu začal v sále usínat. Přesvědčil jsem se, že chodit v rámci festivalu na filmy mimo mé preference není dobrý nápad a omlouvám se tomuto filmu, že to odnesl, ale fakt to pro mě bylo utrpení a nedokázal jsem asi dost dobře docenit celou tu tématiku. Každopádně za mě nejhorší celovečerní film košického Art Film Festu, který jsem tu viděl. Pokud jste fanoušci žánru, mé hodnocení ignorujte. [27. Art Film Fest Košice] (22.06.2019)

Tenhle film očekává podle mě až příliš trpělivosti od diváka na to, že ho střídavě pak šokuje brutálními oddělováními končetin a fontánami krve. Nenašel jsem v poetických scénách zdaleka tolik pokojnosti, abych je ocenil jako kontrastní, nebo abych se rozlítostnil nad tím, že tyto momenty světu samurajské krédo vezme. Sawamuru jsem jako postavu cenil na jakési symbolické rovině, jako jezdce apokalypsy, který do konfliktu a zmaru zatáhne všechny, okolo koho se ochomýtne. Že by ale v kombinaci s Tsuzukim byl bránou k hlubšímu prozkoumání bezectnosti a amorality zabíjení, které k samurajování patří, to mi nepřišlo. Tsuzukiho nemoc možná měla být fyzickým projevem jakési duševní paralýzy, učinila z něj však postavu nečinnou, což mělo za následek kompletní ztrátu morální nejasnosti, která mohla být výrazně silnějším motivem, než eventuální rozdělení na ty špatné a na ty ještě horší. Obzvláště mě to zamrzelo u bandy jeskynních roninů, kteří samozřejmě museli udělat to nejhorší, co byste od nich čekali. Konec snímku byl celkově extrémně slabý. Myslím si, že bych byl vyloženě nadšený, kdyby Sawamura, nacházeje vyčerpaného Tsuzukiho v lese, zabodnul zmíněného samuraje do prdele, a rozběhly se titulky. Místo toho se mezi oběma ještě odehraje rychlý duel, a film po jekotu ženské postavy skončí artovým blouděním po lese, za který by se měl stydět i béčkový horor. Není to nakonec tak, že by mě Zabíjení nudilo nebo něčím urazilo. Ale po filosofické stránce jsem tu nenašel nic objevného, po vyprávěcí rovině mi film nepřišel ničím výjimečný, a přesto se dusí v sevření nadměrné stylizace. (09.03.2023)

Zabití. Extrémně sugestivní, experimentální. Místy až neprofesionálně působící ruční kamera podtrhuje celkový dojem. Otázkou je, nakolik je film dobrý. Pokud ho mám hodnotit subjektivníma nejaponskýma očima, pak si myslím, že je velmi realistický, tudíž i dobrý. Nemusí se to ale každému líbit a ani já si nejsem jistý. ■ Dívám se na osobnost režiséra a zjišťuji, že divoká kamera, experimentování a underground jsou pro něj typické. Pokud jsem měl neurčitý pocit, že mi jeho práce připomíná některé starší experimentální české filmy, pak to taky nebylo zcela mimo. (30.10.2019)