The Haunting - Dům na kopci

První série byla hodně povedená, trochu děsivá, trochu lekavá a hodně emotivní. Ze začátku se člověk trochu ztrácí, ale rychle se zase najde a pochopit děj není složité. Dokonce bych řekla, že trochu předvídatelné. Ale i tak je to trochu mimo. V průběhu jste zvědaví na další díl, až se jednou dostanete k tomu poslednímu, který by se svou pointou dal shrnout do deseti minut a úplně by to stačilo. Celek ale působí hodně vyváženě, je to chytlavé a s postavami se lehce sžijete. Dokonce jsem si zamilovala nošení rukavic - velmi elegantní. (14.12.2020)

Co se týče Haunting House, tak jsem dlouho odolával, ale mega hodnocení na imdb (8,7/10) a skvělé ohlasy mě nakonec přesvědčily, abych se do hororového seriálu pustil. A výsledkem je přehypovaný opak guilty pleasure. Takové to, když víte, že je to prvotřídně natočené, ale vás to prostě nebaví. Do půlky sezóny jsem ztrácel v jednotlivých postavách, je totiž hrozně moderní mít ve všem několik časových linek. Mně zpravidla baví vždy jedna. V tomto případě spíše ta prequelová. Dále musím pohanit stopáž deseti dílů, jež některé mají i přes hodinu a jsou přímo nabobtnalé dějovou vatou. Což by ani tak nevadilo, kdybych se naladil na správnou strunu a celý děj si užíval, což se, jak opakuji, nestalo. Ale tu slabou sedmičku tomu dát musím. Ačkoliv u minimálně dvou dílů jsem se strašně nudil, finále bylo celkem povedené a uspokojilo mě jak uzavřením celé rodinné linky, tak nějakými těmi režijními postupy (ale zase, mělo 70 minut a to je prostě nevyhovující) a taky kvůli pátému dílu, kvůli kterému jsem se vlastně do seriálu pustil. Ten je skutečně prvotřídní a poprvé a naposled mě zamrazilo. O nějakém strachu z tíživé atmosféry nemůže být řeč, ale pocitově to rychle uteklo. A taky Michiel "Hank" Huisman byl super. Nově uznámená druhá série sice bude kompletně o něčem jiném, ale těžko říct jak budu mít za rok opět chuť se do tohoto světa vydat. Zklamání, bohužel. (29.03.2019)

Poprvé se mi stalo, že nepíšu komentáře k jednotlivým dílům. A to podle mě znamená jediné: že je to strašně dobře seskládaný. Že rozdělení na dvě časově linky (které mají svoje časové podlinky) tady není jenom proto, že je to populární. Nejsou to jenom "obyčejný" flashbacky. Současný a minulý děj jsou spolu strašně propojený a je zábavný sledovat, jak se ovlivňují. Protože nikdo z nich teď nemá život úplně ok, teda, těch co stále žijí, a musíme se dozvědět, co se v domě stalo. Navíc je vždy díl zaměřený víc na jednu postavu a přestože na konci jednoho jsem si řekla, že "tam něco chybí", další díl mi to dopnil v rámci soustředění na jinou postavu, a doplnil informace. Takže možná mohou první tři díly působit trochu zmateně, pokud během sledování žehlíte nebo vám to hraje v telce a vy na pc zároveň řešíte GTA. Když se pochopí princip vyprávění (proto se tam některé scény opakují, když rozvíjejí další scénu třeba klidně o dva díly později, s čímž geniálně pracuje především devátý díl), tak podle mě není možný ztratit se v časové ose. A taky je na místě moc velká pochvala Flanaganovi, že to dal dohromady bez toho, aby někde byla díra děje a logiky. A aby do sebe všechno zapadlo. A já jsem strašně ráda, že první polovina je hlavně o postavách. Protože o postavy se v hororu nikdo nemůže bát, když o nich nic neví. Když mu jsou ukradený. To zde fakt nehrozí. Klenot! Doporučuji! A ten hlavní hudební motiv? Wau. Srdíčko. Ale fakt to není seriál pro citlivky. Potom se vám na konci může stát to samý co mě. Nebo...ono je to vlastně dobře. Druhý srdíčko. (29.10.2022)

I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House). (23.06.2019)

Tak tohle je přesně ten typ seriálu, o kterém jsem nevěděla že chci, ale jsem ráda, že jsem ho dostala. Jde o tvůrcovsky do detailu propracovaný dramatický skvost, který je děsivý a mrazivý a při tom to nemá s hororem v pravém slova smyslu moc co dělat. Scénáristicky jde o extrémně kvalitní počin. Dětští i dospělí představitelé sourozencům a svým postavám vdechli život. Konceptuálně je seriál postavený tak, aby jsme důkladně poznali hlavní postavy, porozuměli jejich psychice a následkům, které na nich zanechal dům, ve kterém jako malí žili. Zároveň je však série nastavená tak, abychom získali podrobnou představu o příběhu jako celku. Do toho Hill House nabízí vydařený original score; do teď mám při úvodní melancholické melodii husí kůži. Dobré horory jsou nedostatkové zboží a dobré seriálové horory jsou ještě mnohem vzácnější. A hlavně proto Hill House tolik vyčnívá, aneb má vlastně všechno, co od takového hororu očekáváte. Má velkou záhadu, která se pomalu rozplétá. Má mrazivou atmosféru, která vás udrží ve střehu a nutí se dívat dál. Má nezapomenutelné scény. Má povedené zakončení a uspokojivé vysvětlení. Je to originálně napsané, skvěle zahrané a výborně natočené. Hill House je jednoduše svižným závanem na poli seriálového hororu. - "Ghosts are guilt, ghosts are secrets, ghosts are regrets and failings. But most times, most times a ghost is a wish." (22.10.2020)