The Haunting - Dům na kopci

„...a čokoľvek tade kráčalo, kráčalo samo.“ Zaujímavo zadaptovaná klasická kniha od Shirley Jackson: je aktualizovaná do súčasnosti, odohráva sa behom dvoch časových línií (čo spočiatku vytvára chaos, ale postupne pochopíte, prečo to tak urobili) a postavy nie sú cudzí ľudia, ale rodina. Hill House vyzerá dobre zvonku aj zvnútra a prístup Mikea Flanagana v strašiacich pasážach je fajn – necháva hovoriť kameru a šikovný strih, kedy cítime prítomnosť niečoho desivého a nadprirodzeného, na hranici povšimnutia sa mihajú siluety postáv, ktoré tam nemajú čo robiť alebo v tme čosi šramotí. Nie je to zrovna revolučný prístup k strašeniu diváka, ale má to niečo do seba. Niečo do seba majú aj fajn postavy, ktorým sa vďaka sympatickým hercom dostanete pod kožu (najlepšiu rolu zrejme dostal Timothy Hutton ako hlava rodiny, ktorá musela v minulosti prijať neľahké rozhodnutia, aby ochránila svoje deti, čo však bohužiaľ zároveň viedlo k tomu, že vzťahy medzi nimi klesli na bod mrazu). Na strane druhej, občas je všetkých tých dialógových a vzťahových scén ozaj až priveľmi a dostavuje sa nuda a stereotyp. Skrátiť o dve tri časti a mohlo to byť (asi, neviem) za 80%. Kladne hodnotím záver, ktorý je prekvapivo dojemný. (16.03.2020)

I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House). (23.06.2019)

Líbilo by se mi, kdyby byl americký seriál „The Haunting of Hill House“ o něco kratší, kdyby byl děj hutnější. Takových šest dílů by mu skvěle stačilo. Deset je trochu moc, odehrává se toho pak tolik, že se najednou tempo rozplizne a začátek vás nemusí chytnout, střed vás může nudit. Ale pak přijde finále a skvělá gradace, kde se ukáže, jak jsou postavy vlastně velmi dobře napsané. (10.08.2019)

Seriál, jenž je zřejmě nejlepší adaptací Stephena Kinga, kterou nenapsal Stephen King. Struktura desetidílného seriálu Mikea Flanagana se přitom nejvíce podobá knižní podobě To, kde se nejprve dopodrobna seznamujeme s velkým počtem postav, které jsou následně vsazeny do hororového rámce. Historie domu, kde straší, je ale především velmi exkluzivně natočené rodinné drama, jež ozvláštňuje psychologickou mnohovrstevnatost hororovými postupy a klišé z žánrové historie. Ne nadarmo tak připomene syžet kultovního seriálu Odpočívej v pokoji zkombinovaný se snímky jako V zajetí démonů nebo Insidious. Na poměry žánru neskutečně promyšlený desetidílný počin, kdy sledování seriálu opravdu připomene kapitoly z kvalitní, ale tlusté knihy, kterou nelze odložit. Navíc v brilantním technickém provedení, jemuž vévodí šestá epizoda koncipovaná jako série několika dlouhých záběrů. Nejlepší epizoda: Two Storms (6) (05.10.2023)

Moc se mi líbila propracovaná výprava, dobře zvolené obsazení a celé to převrácení původního příběhu z The Haunting úplně jiným směrem. Umím si představit, jak Mike Flanagan přišel za lidmi z Netflixu se slovy: „Mám pro vás super námět na třídílnou minisérii,“ načež u Netflixu odvětili: „Máte pravdu, je to fakt super námět, ale vy nám z toho uděláte deset epizod.“ A v tom je kámen úrazu, Dům na kopci je dějově tak řídký, že si dopomáhá všemožnou vatou a veškerými těmi flashbackovými klišé, aby to vůbec nějak do toho desátého dílu doklepal. A musím říct, že po vrcholu, který představuje 5. epizoda (s cinefilsky obsazeným Russem Tamblynem), už jsem měl docela problém ty zbylé díly dokoukat. U série, jež se celá odehrává ve velmi krátkém časovém úseku a v níž prakticky od začátku víte, jak vše dopadne, a jen čekáte na vypíchnutí různých detailů a motivací postav plus sem tam nějakou tu strašidelnou scénu, je zvolená stopáž neomluvitelně natažená. A když už po těch obětovaných dlouhých hodinách čekáte, jak vám ten finální díl teda vytře zrak, dočkáte se tak slzodojné sluníčkařiny, až z toho jde hlava kolem. Koukalo se na to pěkně, ale koukalo se na to přespříliš dlouho. (01.02.2021)