The Haunting

Exkluzivně jsem si tohle hororové, ehm, rodinné drama užil. Dialogy velice povedené, lekačky nejsou prvoplánové (a je jich málo) a vše je skvěle propletené - a to jak jednotlivé příběhy, tak i časové osy. Dlouho jsem si takhle neužil něco tajemného, z poslední doby snad pamatuji jen Dark či Twin Peaks (a vzpomněl jsem si na první sérii AHS). (09.01.2019)

Zpětně mi přijde, že The Haunting of Hill House byla mnohem větší sázka na jistotu, než The Haunting of Bly Manor. Přítom druhá sezóna je chytřejší a s mnohem zajímavějšími myšlenkami, než první technicky perfektní příspěvek. A teď co je víc? Pocit strachu prakticky s každým dílem a nebo poměrně chytrý romantický příběh s prvky gotického hororu? (14.10.2020)

Před zhlédnutím jsem si o The Haunting of Hill House nic bližšího nezjišťoval. Povrchně jsem tak očekával hardcore horor ve stylu Conjuring roztažený do seriálového formátu (což by samo o sobě bylo pekelný maso a neutuchající desetihodinové “wanovské“ strašení si asi ani nechci představovat). To bych totiž taky nemusel rozdýchat. The Haunting of Hill House je bezpochyby jeden z nejlepších seriálů roku 2018 a kdybych byl oddaným hororovým fanouškem, asi bych jej vystavěl na pořádný piedestal. Na druhou stranu i jen jako občasný hororový divák můžu s klidným svědomím napsat, že pár strašidelných výjevů bylo opravdu děsivých a že jsem se párkrát i celkem lekl. Mnohem více jsem si ale celý seriál užíval jako mnohovrstevnatou psychologickou podívanou, kde jsem si v některých pasážích říkal (např. při tom dlouhém večeru v průběhu obligátního rodinného setkání v pohřebním ústavu), že takhle brilantně kulminující drama o rodinných vztazích jsem už pekelně dlouho neviděl. Má to neuvěřitelně ambiciózní styl vyprávění v mnoha časových rovinách, přičemž na konci všechno přesně zapadne na svá místa a zůstane “jen“ pevný pocit celistvosti a obdivuhodné kompaktnosti i přes velké množství postav, zápletek a nejrůznějších motivů. Mimořádně propracovaný a poctivý počin, který se urodí jednou za pár let. (03.01.2019)

"Diváci omdlévají strachy". "Podívaná i pro ty, kdo nemají rádi duchařiny". "Interstellar mezi horrory". Ale hovnajs. The Haunting je dokonalou esencí všech nádorů, které sžírají tenhle bubužánr. Stupidní lekačky, dřevěné dialogy, kostrbatý scénář a hlavně tuny, tuny klišé. Dlouhovlasé ženštiny v potemnělých chodbách, bílé kontaktní čočky, vyskakování z postele, ječící děcka, staré zámkoidní domy, arogantní racionalisté čekající na drsné prozření, a hlavně naprostá absence nadhledu a sebeironie, která zachránila podobně zastřešující sérii "Stranger Things". Plus smutný fakt, že Mike Flanagan je režisérskej břídil. Vydržel jsem to do druhé epizody. (20.10.2018)

Kým v prvej sérii Mike Flanagan rozpútal síce hororové, ale fungujúce klišé s pár príjemne nepríjemnými momentami a skvelým nápadom urobiť z toho príbeh jedného rodinného klanu (jemne inšpirovaný knihou od Shirley Jackson), v druhej (pre zmenu jemne inšpirovanej knihou od Henryho Jamesa) opäť siahol po obrovskom rodinnom dome a mozaikovom type rozprávania s množstvom postáv, ale už to bola viac dráma s mysterióznymi prvkami, než regulárny horor. Flanaganovi v prvom rade záleží na postavách a „nejaké“ strašenie odsúva s chuťou na vedľajšiu koľaj. Čo je síce skvelé, ale obvykle (česť výnimkám) proste nemá k dispozícii postavy natoľko výnimočné, aby to nevadilo. Najmä v druhej sérii boli niektoré až otravné, či už kastingovo nevhodne vybraná ústredná hrdinka alebo detské súrodenecké duo. Sympatický kuchár Rahul Kohli a skvelý Henry Thomas síce situáciu do istej miery zachraňovali, ale nepodarilo sa im to na 100%. Takže obom sezónam udeľujem možno drsné, ale o to precítenejšie „len“ 3* s dodatkom, že Flanagana zjavne „čisté“ hororové momenty takmer vôbec nebavia a oveľa viac ho fascinuje ľudská povaha. (27.10.2020)