Režie:
Václav MatějkaKamera:
Andrej BarlaHudba:
Luboš FišerHrají:
Jana Gýrová, Petr Čepek, Zuzana Kocúriková, Rudolf Jelínek, Tomáš Muchka, Jarmila Krulišová, Josef Somr, Jana Dítětová, Bohuš Záhorský, Jan Vostrčil (více)Obsahy(1)
Václav Matějka se ve svých prvních filmech snažil zkoumat protikladné lidské povahy, s větší či menší urputností hledajících své štěstí. V tomto filmu se dotýká sebenaplnění u lidí, kteří přesáhli třicítku a mají pocit, že život jim uniká mezi prsty. Krize rodinné soudržnosti i morálních hodnot se tu však ozývá dosti tezovitě. Dějová zápletka je vystavěna na kontrastu životních osudů dvou kdysi si blízkých lidí, nyní rozvedených manželů. Zatímco ona, povoláním zdravotní sestra, se lépe adaptuje, on, nespolehlivý a věčně improvizující, marně hledá svůj záchytný bod, dokonce se pokouší vrátit se k bývalé ženě... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
Za vraty, ty vyrvaný, nevyrovnaný, nemlčí přiváté privátní hodnoty náruče. Lehce se nemaluje narativ slunce, rodinný paprsek, který přesekl, rozvrátil deštivý rebel. Jednou už promočený. Stále a stále skáče do kaluží. A přítomnost průtrže mračen, kterou nosívá, kterou se chlubí, přetrvává, nezastaví. Jen dokládá to, co nebylo, nemůže být. Ve tváři zcizené. Vyzvat sebe na zvraty. ()
Není to špatná sonda do různorodých "karakterů"..odráží život v jeho obyčejnosti...a myslím že prázdnota vztahů a beznaděj je zobrazována v nenápadné souvislosti s dobou po-okupační..nebo jinak : když má na sebe člověk očekávání která není schopen realizovat, nevychází sám se sebou (nemá se rád) pak nedokáže mít rád ani blízké kolem sebe... Skvostná smutná,melancholická ale ne beznadějná Fišerova hudba... ()
Slabé tři hvězdičky. Příběh z počátku normalizace a čistek v orgánech státní správy ukazuje různorodé charaktery lidí počátku 70. let, kdy je opět cítit, že jeden se bojí druhého. Hlavním hrdinou je mladý muž, autor jedné úspěšné knihy, který v době zmíněných čistek dobrovolně odchází dělat do knihkupectví. Provází ho neustálý pocit nenaplněnosti života, který vyústil v mimomanželskou známost a když se zdá, že rozvedené manželství už je skutečnou minulostí, jeho milá se zabije při autonehodě, a náš hrdina se s prosíkem vrací k rodině, aby dělal stejné chyby, je bezradný, nespokojený, bez cíle. Jenže manželka už poznala pravý opak svého manžela, mladého houslaře, člověka radostného a optimistického. Přestože se i ona nějaký čas snažila zachránit vztah k bývalému manželovi, nakonec se utíká k jistotě silného optimisty. - Herecky i scénáristicky nic moc, trochu z toho kouká ještě styl 60. let, trochu ale už na nás dýchá normalizace, která asi nedává možnost filmu více se rozvinout. A nakonec je to takové nijaké, skoro jako ty současná americká konverzační dramata uváděná většinou v našich divadlech... ()
Neprávem opomíjený a zapadlý film. Pro mě osobně existencialismus na filmovém plátně... Vážnost látky je jen jednou odlehčena příjemně homolkovskou scénou, v níž skvěle exceluje Josef Šebánek, Jan Vostrčil, Míla Myslíková aj. Nelze samozřejmě zapomenout na představitele titulních rolí: Petr Čepek, Jana Gýrová a Tomáš Muchka... Atmosféru filmu brilantně dokresluje úchvatná hudba Luboše Fišera. ()
Kdybych nehleděl na rok vzniku, měl bych tento film za takové psychologické drama (říznuté limonádou) s potemnělou atmosférou a s několika skvělými hereckými výkony, prostě za takový lacinější pozdní dojezd nové vlny (nejen hereckou návazností, ale i v obraze). Leč je zde ten rok 1972, kdy Normalizace řádila silou největší (v témže roce byl natočen vskutku vzorový normalizační film Cesty mužů, v roce následujícím Hroch, úplné kvalitativní a ideologické dno Normalizace). Takže „je třeba postavit se k problému třídně a politicky“, jak to bylo v těch dobách povinností. Kdo je Slávek (skvěle zahraný P. Čepkem)? Kolísavý a mravně dezintegrovaný intelektuál, pozér a oběť vlastních přehnaných ambicí, nota bene cítící se ukřivděně v svém prostém zaměstnání, kam byl přesunut z "okresu" (čímž je naznačováno, že mu normální práce nevoní). Prostě, hotový básník Daneš z 30 případů majora Zemana (epizoda Klauni z r. 1967). A koho to svou kolísavostí trápí? Sympatickou nemocniční (milosrdnou) sestru s roztomilým synkem, prostě, div ne světici, aby bylo každému jasno jaký je to lump. A jeho protivník je (v protikladu oproti mračnému a konfliktnímu Slávkovi) blonďatý a sluníčkový (opět téměř svatý) František, pracovitý houslař, který jinak obcuje jen s můzami. To hlavní, o co v té době šlo, tady zazní: „ …ano, udržet si místo, a muset kvůli tomu obětovat charakter“. Ale nezazní to jako morální maxima, ale jako jalová Slávkova výmluva. Takže je to prosté, Slávek je osmašedesátník, který ztratil své původní postavení a je nyní odsunutý na podřízenou pozici. Ale ani slovo o jeho politickém angažmá, ani slovo o okupaci, ani slovo o čistkách v letech 1969/70, to jako by neexistovalo. Zde je sugerováno, že za jeho „pád“ mohou jen jeho charakterové vlastnosti. Prostě: Na intelektuály pozor, soudruzi!. Ale dnes už jsou to zcela zapomenuté konotace. Dnes se to chápe jako normální starší film. Jinak, Zuzana Kocúriková je typově dokonalý vamp, škoda že nestihla novou vlnu od poloviny šedesátých let, to by dělala sakra silnou konkurenci božské Olince. ()
Reklama