Indiáni z Větrova

Snímek Indiáni z Větrova jsem viděl jako malé dítě pravděpodobně v kině, když jsme povinně chodili se základní devítiletou školou za korunu na dětské filmy, protože právě do této kategorie přesně zapadá. A protože i Popelka musela oddělit zrno plev, aby dosáhla pěkného výsledku, bylo z něj potřeba při jeho sledování vyjmout několik scének v rámci socialistické propagandy. Pak se již jednalo o milý, lidský a jednoduchý příběh dětí z dětského domova, natočený v krásném prostředí Jižní Moravy, konkrétně Valtic a Pálavy. Tehdy zde ještě na hranicích s Rakouskem sloužili vojáci, kteří měli zabránit tomu, aby někdo náhodou nechtěl odejít za kapitalistickým způsobem života z tehdy socialistického Československa. Pár vojáků se mihlo i v tomto filmu, přičemž jednoho z nich ztvárnil začínající herec Vladimír Dlouhý či jeho velitele výborný Ilja Prachař. Naštěstí moc komunismus nepropagovali a jak se nakonec ukázalo, důležitějším prvkem filmu byl dosluhující pes pohraničník, jehož si na psí důchod k sobě vzali kluci z dětského domova z Větrova. Tato parta dětí různého věku vytvořila jakousi indiánskou skupinu, která sváděla tuhé boje s dětskými nepřáteli z vesnice a zdálo se, že obě party nic na světě nemůže spřátelit. Anebo ano ? Ale důležitější otázka byla, jestli si děti z domova ještě rodiče někdy vezmou domů anebo jestli se ty menší někdo osvojí a domov jim vytvoří. Celý příběh byl celkem jednoduchý a především lidský až dojímavý. Líbila se mi moravská mluva, které dávala autentičnost prostředí, kde se film odehrával. Také jsem v něm poznal spoustu dětských herců té doby, nejvíce mi byl ale sympatický Jiří Strnad, hlavní hrdina filmu, marně čekající na svou maminku. Přiznám se, že je docela těžké po tak dlouhých letech film Indiáni z Větrova ohodnotit, když se na něj dívám již dospělýma očima, nicméně kdy sečtu již zmíněné plusy a odečtu mínusy, k výsledku jsem došel. Suma sumárum, snímek Indiáni z Větrova ode mne získal tři indiánské hvězdy ***. (09.04.2017)

No ano. Máme tu film pro děti, starší roku 1989, jsou tam pohraničníci, tedy to proklejme ve jménu pravdy a lásky a svrhněme do Tartaru! Je sice fakt, že indiáni byli rudoši, tedy název filmu je nemístný, protože tady jsou rudí úplně všichni. Z několika scének a hlášek jsem šel málem pod stůl. :) Ten film je úžasnej, Zinnerová uměla, viděl jsem jako malej a líbilo se znovu. Až vám zase bude někdo tvrdit, jak je ten film taková a maková propaganda, kašlete na něj. Jen se shovívavě mrkněte na jeho krátké kalhoty, a následně mu jednu vražte, možná to ho naučí pokoře. Protože dát tomuhle míň než dvě * může jen naprostej debil. Že.. (31.01.2016)

Příjemný pohodový film, jehož hlavním ústředním motivem asi nejsou ty klukovské války nebo starost o vysloužilého psa, ale spíše přátelství mezi dvěma kluky z dětského domova, které dělí velký věkový rozdíl, ale podobný osud. Jen ten motiv s adopcí mi přišel ke konci dost uspěchaný. Na druhou stranu, podobné problematice se zase do detailu věnují jiné filmy o adopcích, např. Pozdní léto. Jak bylo mnohokrát psáno, takové filmy už se netočí. Těžko říci, jestli by na ně dnešní dětský divák čekal, ale každopádně jsem rád, že jich tolik vznikalo dříve. A byl bych rád, kdyby naše generace nebyla poslední, kdo je ocení. (20.03.2023)

Přiznávám že tomuto dílu nadržuji (níže vysvětlím proč) a odpouštím mu jak vypráví o hodných pohraničnících, kteří hlídají, aby nikdo neutekl z naší krásné socialistické země. Strejdové pohraničníci na ně pošlou vycvičené pejsky, aby je roztrhali, nebo je rovnou zasypou dávkou ze samopalu. To vám samozřejmě ve filmu neukážou, možná tak rozborku a sborku toho samopalu v kasárnách. Bez hnusného politického tónu, by to byl zajímavý film s dobře hrajícími dětmi, melancholickou atmosférou a smutnou hudbou. A teď k tomu proč tomuto filmu nadržuji. Z prostého důvodu, točil se u nás doma. Bitva ve filmu byla v písečném lomu za naší vesnicí u odstaveného strýcova bagru. Vlčák patřil pánovi z naší ulice, kterého jsem s jeho psy vždy vidíval chodit kolem našeho domu, protože generaci za generací profesionálně cvičil další a další vlčáky a myslím, že tam chodí dodnes, ale já už tam nejsem. Dokonce si ve filmu zahrál zlého pána na kterého zaútočí hodný pes. Některé děcka ve filmu mluvijá našim nárečím a vrchol nostalgie tomu nasadili filmaři, když indiánský náčelník Přemek měl rande s Lidkou „Lehkým vánkem“ a sedli si na pokácený agác před naším vinným sklépkem. Ve filmu sem nehrál jedno z děcek v komparzu eném proto, že sem byl eště hodně malušenký. (07.05.2023)

Hodně citová záležitost. V mládí jsme si hráli na všechno možné. Vstupem do dospělosti se všechno mění. Už si člověk nehraje, neskáče jen tak, neplazí se po zemi. Všechno je jakoby složitější, i když to vlastně není pravda. Indiáni z Větrova jsou pro mě citovkou, vzpomínkou na mládí, kdy jsme měli zcela jiné "starosti". No a ten závěr filmu. Achich. (25.03.2012)