Psi nenosí kalhoty

"Psi kalhoty nenosí, tak dolů s nimi ČOKLE!!" To byla paráda... Příběh je v podstatě o tom, že se chlap zblázní, když mu zemře partnerka. A udělá cokoliv pro to, aby se k ní alespoň na chvíli opakovaně vracel. Jedinou cestu, kterou k tomu nalezne, je škrcení se a dušení. Ale k tomu potřebuje někoho, kdo by mu to poskytoval. A tak jednoho dne najde sadistickou dominu, která je ale zároveň neskutečně sympatická a podivně přitažlivá. Ve filmu tím pádem vzniká destruktivní nekompatibilní vztah dvou ujetých lidí, kdy každý chce něco jiného, ale cesta k dosažení toho, co chtějí, je jedna a tatáž. Ona ho chce mučit a on se chce nechat (u)dusit... Je to syrové, pomalé, těžké, občas kruté a občas neuvěřitelně vtipné. Úplný konec je nádherná barevná neonová romantika, krásné uvolnění po tom, čím tam ty postavy procházejí. Nenechte se zmást, že by to byl film přímo o sado maso perverzi, je to film o lásce. Což je na tom opravdu super. Něco málo tomu k 5* hodnocení chybělo. Ale stejně... nádhera a rovnou doporučuji. Je tam asi nejvíc sexy mučící scéna, jakou jsem kdy ve filmu viděl, kdy na jednu stranu je to šíleně kruté, bolestivé i nepříjemné, a celé to ještě sleduje popletený nechápající pes, ale zároveň je to ohromně vzrušující a sexy... Krása! /80%/ (31.08.2023)

Finsko zostra a to jsem okolo tohohle kroužil dlouho. Juha přijde o ženu, přímo před zraky jejich malé dcery a bezmála se utopí rovněž, když se ji pokouší zachránit (velmi pozdě) a záměrně pak zůstává dole, než je vytažen rybářem... tato událost se na něm podepíše ve smyslu, že se chce do hlubiny pod hladinou vracet, být bez kyslíku, dusící se, vracející ke své ženě. (...) O nějaké roky později si chce jeho dcera nechat dát piercing v jednom shopu. Juha se zatoulá do dungeonu dominy Mony, která mu dá "ochutnávku" ve škrcení, protože "co sem lezeš". Ani Mona nežije jenom tím, že ve svém dungeonu praktikuje S/M, ale člověk se postupně a pomalu propadá do duší obou hrdinů, kteří víceméně v jejich skutečné práci pomáhají lidem - Juha je chirurg, Mona fyzioterapeutka, ale propadají svým touhám, které přebírají kontrolu nad jejich životem a vlastně toho moc s "úctou k člověku" a láskou na první pohled nemají. Ale proč věřit v jednu podobu: princů, falešných slov "miluji tě" a "happy endů", kde žili šťastně až do smrti, když realita je vytrhnout muži zub kleštěma a pak se s ním líbat a neříkat nic? Podoby lásky. Co na tom, jaká je, když je pravdivá a autentická? Je to romantika, ale finsky podivná, a asi ne taková, na jakou se chcete dívat jen tak kolektivně, jako spíš sami, nebo s někým, s kým chcete mít hluboký prožitek, s někým, komu věříte, protože příběh je veskrze smutný a intimní - právě proto i tak pochopitelný. Rituál s koulí, která padá (stejně jako v Občanu Kaneovi), a dušení jsou jedny z nejintimnějších a nejpůsobivějších scén (speciálně ten polibek), co jsem viděl za hodně dlouho, protože i mě samotnému připomínají jednu mou, nechci říct závislost nebo perverzi, ale to mít víc a víc, větší high, s každým dalším pokusem, zlepšovat se, prohlubovat to, jít dál, dál, překračovat hranice. Víceméně takhle funguje každá závislost dopamin klesne pod baseline. Ale chci říct, že chápu Juhu a jeho motivaci, je přirozená, s tím, kým je. Chápu i dokonce to, jakým způsobem se odtahuje od dcery, aby sám žil svůj život. Juha se ve svých bezkyslíkových sférách vrací do momentů ke své ženě, aby se pak probudil u obličeje Mony, která je nejdříve prostředníkem a pak blízkou osobou, který mu pomáhá k dosažení jeho cíle... až se do sebe komplikovaně a pomalu zamilují, ale i v závěru se člověk nemůžu ubránit tomu, jak temný a bezútěšný je svět obou hrdinů a, co se nejspíš bude dít dále. I tak, působivé. (28.05.2023)

Finský film o chirurgovi, kterému se utopí manželka v podání Ester Geislerové a on najde únik v sado maso a vytvoří si vztah s dominou. Prapodivná romantika dvou zoufalců v kvalitní filmařině, která mi nesedla. O tomto filmu jsem se dozvěděl z rozhovoru s Ester, kde popisovala, že jí zaplatili i kurzy freedivingu, když má hrát utopenou a dokonce producenti do bulváru uvolnili její nahou fotku pod vodu - už kvůli tomuhle lacinému kroku jsem na ten film přísný a taky Ester tu má hrozně malinkatou roli. (29.03.2020)

Psi nenosí kalhoty, nestojí na dvou nohách a pokud vím tak si většina z nich ani neužívá škrcení jakožto prostředek pro spojení se svou mrtvou ženou, ale nehodlám ze sebe dělat odborníka, my měli doma vždycky hlavně kočky. Netradiční finská romantika vyprávěna především vizuálně (a ta vizuální stránka je vskutku lahodná), kterou si asi nebudu nutně chtít v blízké době zopakovat, ale jako intenzivní jednorázová záležitost fungovala skvěle. A Mádlova ségra ze Snowboarďáků (tak ji mám prostě zafixovanou) zpívající Vyletěla Holubička samozřejmě nesmí chybět. 8/10 (09.12.2020)

Romantická komedie nebo „sado maso“ ? Úplně něco jiného. Ester Geislerová se utopí v jezeře a manžel mý v stavu dušení halucinace, že se s ní setkává. Od této tragédie jen trpně přežívá a jeho izolaci prolomí teprve setkání s jinou samotářskou podivínkou . Chirurg hlásající „o srdci vím vše“, který dosud operoval, uklízel, žehlil, onanoval, vozil dceru do školy a odmítal známosti, jež mu předhazovala, jako by náhle zešílel. Pokorně plní povely „na všechny čtyři, pejsku, začni funět“. „Příště bych prosil škrtit déle,“ žebrá, leč také domina si žádá svůj díl potěšení: „Normální věci mě nebaví.“ Některé kratochvíle, paličská či zubařská, působí vskutku úchylně. Podle očekávání časem dojde ke ztrátě veškerých zábran a dcera v pubertě si kvůli bezmoci nad otcovou proměnou musí najít vlastní cestu k předčasné dospělosti. Především však ústřední dvojice vyzařuje téměř beze slov daleko víc než fyzickou sounáležitost: smutek, osamělost, strach z důvěrné citové blízkosti i touhu po ní. Že by nakonec láska? Dejme tomu. (03.04.2020)