Kdo hledá zlaté dno

Je jasné, že tento film vznikl na politickou objednávku a pokud chtěli jeho tvůrci (Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák, Jaromír Šofr atd..) i nadále točit filmy, jejichž námět si mohou vybírat sami,museli ho realizovat. Vždyť se psal rok 1974 a probíhala tuhá NORMALIZACE. Scénář byl prostě daný a ani Zdeněk Svěrák z "hovna bič neuplete !". Naopak se s Jiřím Menzelem snažili vpašovat do filmu i trošku humoru viz "volání HOŘÍ" a přibíhající vedoucí s hasícím přístrojem nebo hýbající se klobása na talíři v závodní jídelně. Bohužel jako celek film připomíná spíš dokumentární film, který je doplněn hranými scénami. Záběry, kdy oko kamery sleduje pendlující TATRY s pískem a kamením a pod tímto obrazem slyšíte symfonický orchestr je celkem zvláštní a neobvyklá.Dávám dvě hvězdy a to za kameru Jaromíra Šofra a za hudbu Angelo Michajlova. (19.01.2012)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)

Trošku negativně hodnocený film Jiřího Menzela, který pro svojí tématiku a čistě pracovně-socialistický děj hodnotitelé nazývají budovatelským a tendenčním. Ovšem, že tyto aspekty jsou ve filmu více než patrné, ale je to i film o lásce a porozumění životu, který se na mladého člověka přivalí, a nedá mu ani moc času se rozkoukat. Rozhodně bych tento film neházel do pytle k ostatním ryze budovatelským filmů a zaměřil se spíše na jeho lidskou a poetickou stránku, kterou v jádru jistě má. (25.02.2018)

Odkládal jsem tento film dost dlouho. Obavy z toho, jakou normalizační sračku uvidím, byly ale naprosto liché. Chápu, jaký film chtěli soudruzi mít. Od Menzele - laureáta ceny Klémy Gottwalda. Taky ho dostali. Budování vodního díla Dalešice je zde vyobrazeno velmi poutavě. To není ironie - ty záběry jsou opravdu dobré. Ale to by nebyl Menzel, kdyby do něj neukryl spoustu metafor, které jim unikly. Menzelovi tak nechtěně dali příležitost natočit film, který poukazuje na ubohost života za normalizace... Hlavní hrdina zde totiž vůbec nepůsobí, jako vzor hodný následování (což bylo jistě zadání), ale jako exot, který vybočuje z řady a je divný tím, že se nedokáže přizpůsobit nastalé situaci a žít, jako ostatní. Kéž by takových exotů bylo v té době podstatně víc.... Perličky na dně - celé to působí taky jako reklama na Tatru. Nevím zda to byla náhoda, nebo nádherný příklad socialistického product placementu. Taky se trochu divím, že soudruhům nevadil až zbožný obdiv k západní technice (norský bagr Broyt, francouzská limuzína Simca...), který z filmu ční.... (25.02.2024)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)