Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Josef Abrhám, Marián Labuda st., Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Jiří Adamíra, Josef Somr, Chantal Poullain, Alice Šnirychová (více)Obsahy(1)
Film Jiřího Menzela podle stejnojmenného románu Vladislava Vančury je úsměvným vyprávěním, které nás přenese do doby prvních let samostatné republiky. Novými majiteli šlechtických sídel se tehdy stávali zbohatlíci, kteří sice měli peníze, neměli však noblesu starých zámeckých pánů. Jednoho dne se u poválečného regenta Stoklasy na zámku Kratochvíle objeví domnělý ruský kníže Alexej Megalrogov. Galantním chováním okouzlí celou společnost a do přízemní reality přinese romantiku starých časů, která však má své dny už sečtené... Humorný a melancholický žánrový obrázek je – podobně jako svého času Rozmarné léto – hereckým koncertem hlavních představitelů – Josefa Abrháma, Mariána Labudy, Rudolfa Hrušínského a Jaromíra Hanzlíka, umocněný Menzelovým režijním mistrovstvím a poetickou kamerou Jaromíra Šofra. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (229)
Vančura jako vyšitý, včetně uhlazené mluvy a elegantních postav, navíc s přídavkem menzelovského požitkářství a životní chuti. Jedinečný příběh o rozpadu starých jistot, který u nás vlastně ani neměl šanci proběhnout, a tak jsme si na něj paradoxně počkali až do dob mladé republiky. Příběh, který je nejlépe charakterizován už svým názvem, a který toho, kdo má chuť naslouchat a v tomto případě sledovat, zanese do dob, kdy se za vůdčí nositele noblesy a starých dobrých pořádků považovali vypasení a polovzdělaní továrníci, na kterých visely chuchvalce pijavic. To, že nejvíce elánu, podnikavosti a chuti do života si mohla uchovat právě jedna taková pijavice (Dokonale starorusky zarostlý Josef Abrhám), nám vypráví právě tato perla české literatury i filmu. ()
[3,5*] "Pokud jde o ženské, nelez, Váňo, nikomu do zelí, ale očaruje-li tě nějaký kyprý loket, užij volnosti." To stuchnuté prostredie s jeho špecifikami ma dosť odpudzuje (a je mi pritom úplne jedno, či ide o pravého aristokrata, alebo o "chrapouna" iba sa na aristokrata hrajúceho), akonáhle ale do neho vstúpi záhadné knieža Alexej Megalrogov (výborný Josef Abrhám) a urobí v ňom poriadny prievan, začínam sa priam aristokraticky baviť. Prostredníctvom série veselých príhod (výborné sú napríklad tie opakovane neúspešné milostné pletky, či prekvapivo parádny šermiarsky súboj) si autori berú na mušku spoločenské pomery začiatkov prvej republiky, kedy sa po šľachte, ktorá práve vyprázdnila svoje vládnuce pozície, hlásia o slovo nové typy "vládcov". Veľmi trefne je tu pritom stvárnené spoločenské pokrytectvo. Snímka stojí na výborných hereckých výkonoch, mimo hlavného predstaviteľa predovšetkým Rudolfa Hrušínského (veľkostatkár Jakub Lhota), Mariána Labudu (veľkostatkár Josef Stoklasa), Jaromíra Hanzlíka (knihovník Bernard Spera) a Josefa Somra (statkár Charousek). "Sbohem, hlupci z rozumu předstírající vášně starých časů." ()
Práce s knižní předlohou je v tomto filmu vcelku vynalézavá a přestože smysl a základní kostru předlohy na plátno převádí celkem věrně, nebojí se s nimi tvůrčím způsobem pracovat, doplňovat a měnit. Ve filmovém podání působí ovšem vyznění příběhu daleko bezstarostněji a rozmarněji. Film je satirou namířenou vůči buranským zbohatlíkům, racionální době jež odhazuje tradice jako nepotřebnou veteš a také partajním hrátkám v nichž jde především o to, jak druhého využít k vlastnímu prospěchu nebo naopak a ze stejného důvodu jej elegantně dostat ze hry. Naproti tomu je kniha, ač se to zpočátku nezdá, daleko zásadnější existenciální výpovědí o lidském životě a jeho bezvýchodnosti. Kníže Megalrogov je v závěru líčen ne jako šibal, ale jako ztroskotanec, byť ne bez stopy obdivu. Jednotlivé postavy příběhu jsou ve filmu obsazeny poměrně přesně. Samozřejmě pomineme-li ne nepodstatný fakt, že v knize sice Jeho Jasnost kromě ruštiny, francouzštiny, italštiny a angličtiny vskutku hovoří také česky, ovšem se silným ruským přízvukem a sluha Váňa jiným jazykům než ruštině nevládne vůbec. Herecké výkony jsou opravdu nadprůměrné, prakticky bez slabších míst. Za všechny stačí zmínit například skvostně zahraný part Jiřího Adamíry. Šofrova kamera je tradičně nadprůměrná a exteriéry podzimního parku i prosvětlené zámecké interiéry filmu svědčí opravdu mimořádně. Konec starých časů není film nikterak omračující, nýbrž spíše tichý a civilní. Rozhodně je však řemeslně velmi slušně natočený. Je otázka, byl-li by někdo z našich režisérů schopen lépe vystihnout onu temnou a existenciální stránku děje jíž Menzel zcela pomíjí... Možná František Vláčil, pokud by měl tu příležitost a také, pokud by se toho po martyriu s Markétou odvážil... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: Tosim, jatamansi, Lewaso ()
Postupné vyznívání éry pozdně komunistické kinematografie hraného filmu je datovatelné do let 1988/89-1991/93. Je to období nostalgie a lítosti, vyklízení pracně dobytých pozic, likvidace její technické základny (např. laboratoří) a nosných částí filmové výroby i tvorby a tím vším i neodůvodněný, chorobný ústup kvality. KONEC STARÝCH ČASŮ, tato vančurovská reflexe jednoho z nejlyričtějších a nejhlubších českých režisérů, je podobně truchlivou bilancí prasečkářství prvorepublikového agrárnictví. Bláznivý kníže, jehož nejsilnějším rysem je přesvědčivá nepřesvědčivost, sám o sobě figura prolezlá úpadkem ve všech jeho představitelných polohách a projevech, je jakýmsi kontrapunktem hrdinů děl jako MARKÉTA LAZAROVÁ, v nichž v minulosti svého šlechtického rodu hledá levicový intelektuál, komunistický socialista a zbraslavský lékař záchytné body opačného typu. To všechno včetně v posunu zpracované výrazné vančurovské češtiny dokázali autoři Jiří Blažek a Jiří Menzel dostat do pozoruhodného díla, která poprávu patří do galerie špiček tohoto českého oskarového režiséra. Jedno jeho gesto dokonale splývá se světem hrdinů KONCE: o několik let později na filmovém festivalu, zachráněném po několikaletém úsilí pro Karlovy Vary, okázale ztluče producenta, neschopného vyhovět potřebám dvou předních českých režisérů (Menzela a Kachyni) usilujících o zfilmování pro změnu hrabalovského literárního tématu. ()
Konec strých časů je film, při kterém byl Jíří Mencl v plné tvůrčí síle a když nepatří mezi jeho ryzí klenoty, rozhodně se jedná o velmi kvalitní komedii se vším všudy. Pro mě, jako by film také předznamenával konec starých dobrých časů českého filmu, kdy nebylo vyjímkou, když v jednom roce vzniklo třeba i 10 takhle skvělých českých filmů. A tento snímek skutečně jakoby tento předěl symbolizoval, protože je jedním z posledních představitelů těchto žní. Jinak je film asi životní rolí Josefa Abrháma. Ne že by snad nenatočil ještě lepší filmy, ale nikde jsem ho neviděl takhle herecky řádit. ()
Galerie (16)
Zajímavosti (16)
- Automobil advokáta Pustiny (Jan Hartl), ve kterém se kníže Megalrogov (Josef Abrhám) projel, je belgická Minerva AD z roku 1925. (trasprd)
- Osobním kaskadérem Josefa Abrháma (kníže Alexej) byl Jaroslav Tomsa, zakladatel české kaskadérské školy. (sator)
- Když Jan Lhota (Jan Hrušínský) laškuje při honu s dcerou zámeckého pána, je vidět, jak jejich koně drží člověk ze štábu, schovaný za stromem. (rakovnik)
Reklama