Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Josef Abrhám, Marián Labuda st., Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Jiří Adamíra, Josef Somr, Chantal Poullain, Alice Šnirychová (více)Obsahy(1)
Film Jiřího Menzela podle stejnojmenného románu Vladislava Vančury je úsměvným vyprávěním, které nás přenese do doby prvních let samostatné republiky. Novými majiteli šlechtických sídel se tehdy stávali zbohatlíci, kteří sice měli peníze, neměli však noblesu starých zámeckých pánů. Jednoho dne se u poválečného regenta Stoklasy na zámku Kratochvíle objeví domnělý ruský kníže Alexej Megalrogov. Galantním chováním okouzlí celou společnost a do přízemní reality přinese romantiku starých časů, která však má své dny už sečtené... Humorný a melancholický žánrový obrázek je – podobně jako svého času Rozmarné léto – hereckým koncertem hlavních představitelů – Josefa Abrháma, Mariána Labudy, Rudolfa Hrušínského a Jaromíra Hanzlíka, umocněný Menzelovým režijním mistrovstvím a poetickou kamerou Jaromíra Šofra. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (228)
Chápu, že košatý strom Vančurovy epiky, a lyriky zároveň - je potřeba pro film trochu ořezat. Nevhodné větve odstranit, aby vynikl - jak říkají zahrádkáři - habitus příslušného taxonu. Pokud se to nezdaří, pak strom nekvete a nerodí, nebo je z něj prostě zmetek. Nejhorší je ale, když se na něj začne něco roubovat: pak třeba z epického romantického rozjímání vznikne česká komedie sedmdesátých nebo osmdesátých let. A to by nebylo správné, protože Vančurovi není nic cizejšího než komedie; Vančura je decentní, uvážlivý a jeho humor je zakotven v českém jazyce a jeho mudrosloví: nezná pobíhání, zakopávání a padání, výskání, pískání a ječení, ani házení věcmi (jako v před-závěrečné scéně, kterou lze nazvat "Hry s nočníkem šálivé"). A tak kmen filmu tvoří pár Vančurových maxim (občas dobově modifikovaných), na jehož přistřižených větvích roste ovoce povadlé estetiky konce osmdesátých let. A výkvět českého herectví? Snad Hanzlík, Abrahám hraje někoho jiného než Vančurova knížete Alexeje; domnívám se, že na přečtení jeho knihy si nenašel čas (není to také jednoduché). Pozn. 1: Jako alternativu doporučuji knihu nebo četbu na pokračování z roku 2012 (čte Ladislav Mrkvička). Pozn. 2: Vančura by si nejspíš vybral jiného režiséra než toho, jehož "Staré časy" jsou již předzvěstí propadáku "Anglického krále". ()
Laskavý a vtipný vypravěč, mistrný Menzel za kamerou a skvostný Abrhám před ní - a k němu tucet dalších českých nej nej herců a hereček. Myslím, že se všichni při natáčení výborně bavili, je to znát. Ve filmu jde podle mě spíš o formu než obsah a ta je rozhodně parádní. Byla jsem mile překvapena a krapet se stydím, že mi doteď film unikal. Ten bych fakt měla znát.... ()
Spoilery! Nesmírně příjemný snímek s poetickým nádechem, jaký u nás dovede stvořit snad pouze Jiří Menzel. Nezlobil bych se za prudší závan humoru, nicméně se na film moc hezky koukalo a ještě lépe se mi jej poslouchalo. Josef Abrhám laškoval s češtinou stejně tak dobře jako se zbohatlíky ze zámku. Nápad s vnesením romantismu na místo, kam velice dlouho patřil, ale již zcela vymizel. Nesmírně relaxační snímek se schopností zlepšit vám náladu. Abrháma úplně nemusím, ale tato role mu vcelku slušela. Díky jeho postavě šíleného požitkáře a nekonečného pábitele se ve snímku neustále něco děje a divák nedostane šanci propadnout nudě. Docela vtipný byl i závěr. Jakmile Abrhám osouložil v zámku vše ženského pohlaví a hmatatelného pulsu, tak vzal chytře do zaječích. Tak to má být! ()
Patrná inspirace v osudech pověstného Giacoma Casanovi, kterého si jakožto stárnoucí legendu povolal na zámek Duchcov Albrecht z Valdštejna a on tu pobyl 14 let jako hraběcí knihovník , přičemž dobrotivost Valdštejnova, který Casanovu chtěl ochránit před bouřemi doby, se zhmotnila a zúročila v sepsání Casanovových pamětí a nejznámějších knih ... a jako ozvěna i v mnohoznačném románu Vladislava Vančury. Ten však modifikovanou postavu Casanovi umně zakomponoval do svého vyprávění a vytvořil postavu knihovníka Spery, člověka přízemně mdlého a lidsky směšného (jakým možná byl Casanova reálně). Literární rozměr Casanovův přenesl na postavu knížete Alexeje, který se stává symbolem starých časů - ovšem i on je postava podivuhodná a spíše pofidérní, ,,prášilovská", kterážto nejlépe ilustruje známý mýtus o zlatých starých časech, které ovšem při bližším zkoumání nejsou příliš rozdílné od těch nynějších... To ovšem nesnižuje Vančurovu kritiku prvorepublikových poměrů, kdy skutečné aristokraty ducha nahrazují lidé jako novodobý zbohatlík Stoklasa či advokát Pustina (všimněte si výstižně popisných jmen). Agrární rozměr první republiky dnes hodně zastínil mýtus o Masarykovské republice coby jediné demokracii střední Evropy, ale Vančura dobře vnímal dobové reálie, který tenhle obraz bezchybné demokracie trochu upřesňují. Jestli něco končilo, byl to jistě konec nostalgický (c&k monarchie přece jen reprezentuje předlouhou epochu naší národní historie), Vančura (ne nadarmo byl vyloučen z komunistické strany) v něm jako přesvědčený levicový intelektuál viděl i věci pro modernu zapovězené. Konec starých časů, nástup suverénních národnostních států, konec vln národního obrození, nástup moderny v umění a moderní doby v civilizačním toku. Kníže Alexej je krásná postava a je příjemné u ní snít...je to však smutné snění... Zřejmý je i Menzelův příklon k adaptaci právě této literární látky - konec 80. let 20. století byl ve střední Evropě také výše zmiňovaným a popisovaným koncem starých časů, což Jiří Menzel geniálně postihl. Komunistický režim se udržoval již jen silou historické kinetiky a ve vzduchu bylo již cítit cosi nové. Byl to ostatně zlom i pro naši národní kinematografii, končila velká éra československého filmu, který ve svých nejsvětlejších momentech dosáhl světových rozměrů... Pomalu je čas loučit se s filmovým studiem na Barrandově, na který jednou (brzy) přijdou Stoklasové a Pustinové z televize Nova... Jiří Menzel intuitivně vycítil graviditu doby a natočil symbolicky usazený film - poctu světu, který možná ani nebyl tak úžasný, jakým ho někdo chtěl vidět...cítíte tu paralelu k našemu bývalému komunistickému státu? To dělá velké umělce velkými... ,,Pane Charousek, lidem, jako jste vy, patří budoucnost..." ()
Bez bláznů a magorů by byla na světě trochu nuda. Milujeme je, nenávidíme je, radujeme se s nimi a zatracujeme je - když odejdou, jsme rozpačití z té absence živelnosti, z náhlé prázdnoty a až pak zjišťujeme, co v našich stereotypních životech chybělo. Samozřejmě, každý vede jiný život, ale pro nóbl obyvatelstvo jednoho šlechtického sídla se stane příchod záhadného knížete, kterému suverenita jednání rozhodně nechybí, něčím jako malou revolucí - během několika dní obrátí zajetou rutinu života šlechty kompletně vzhůru nohama a následně ji nechá poznat, co znamená konec starých časů... Ne, ono o ten obsah zas tolik nejde - film je především sledem výborných scének, v nichž se vyřádí celá česká herecká elita. Obrazové podání je okouzlující a funguje tu bez problémů všechno, od jednoduchých vtípků s nemotornými pády až po břitké komentáře knížete Alexeje. Menzel umí. 9/10 ()
Galerie (16)
Zajímavosti (16)
- Scénář kdysi napsal Vladislav Vančura pro Jindřicha Plachtu. (Elisebah)
- Film se jmenuje velmi trefně, jelikož - aniž by to kdokoliv věděl - byla tentýž rok Sametová revoluce. Iniciály filmu jsou navíc KSČ. (vyfuk)
- Herec Miloslav Štibich je v závěrečných titulcích filmu chybně uveden jako Miroslav Štibich. (Zlatohlávek)
Reklama