Konec starých časů

Neinteligentní, nelogický a slizce prasácký humor, který nepřísluší zápletce, nedejbože Vančurově předloze, ale vychází z benevolence a nevkusu autora filmu, a snaha nenápadně to natočit tak, aby se nikdo nenadřel, ale nadělalo se hodně muziky, mě tu bolí až fyzicky. Menzel nikdy nebyl můj oblíbenec, těch několik málo vydařených kusů se mu podle mého povedlo proto, že to svým železným jemnocitem, logikou a ironií zachraňovali přísnější a morálnější autority jako Václav Havel (Žebrácká opera), Zdeněk Svěrák (Na samotě, Vesničko...) a jiní, a naopak Konec starých časů a Obsluhoval jsem... řadím mezi nejtrapnější přehmaty v posuzování, co patří mezi vyšší české filmové umění. Je mi líto, že na Vančuru sahal tak často zrovna on, protože jen opájel publikum větami, jimž vlastně nerozuměl, a zasazoval je do kontextu, kde z nich svévolně dělal skoro absurdní laciný poetistický kontrapunkt. To, čeho tím chtěl dosahovat, uměl jen Hrabal. Menzel byl v mých očích pucflekem mistrů slovesného umění, kteří ho o celou míru pochopení převyšovali integritou a morálkou a jejichž práci dělal medvědí službu. *** Nečekala jsem, že si to s Menzelem vyřídím zrovna u tohohle filmu, který jsem si pustila z nostalgie po Abrhámovi, ale budiž, jednou to asi přijít muselo. *~ (27.05.2022)

Jazykově dokonalá předloha v jazykově dokonalém zpracování Jiřího Menzela. Každá (i sebemenší) role je zde obsazena přesně podle charakteru postavy a jedna brilantní scéna střídá druhou. Abrhám si svou roli bezesporu užil, protože je to tak vděčná postava, jako i on málokdy dostal. Je to film tak pravdivý ("Držte se Charouzka"), až z toho občas běhá mráz po zádech. Je strašná škoda, že takovéhle staré časy už opravdu skončily. (25.03.2016)

Ač Jiřího Menzela jako režiséra uznávám, v kombinaci s Vančurou mě film Konec starých časů odrazoval. Přesto jsem se do něj nakonec pustil, zejména z pocty k Josefu Abrhámovi. Ten svoji postavu zahrál povedeně. Nicméně podobné postavy mě vždycky… iritovaly. Domnělý ruský kníže Megalrogov mi byl od začátku protivný a jeho sebevědomé světáctví ve mně vzbuzovalo touhu ho ze zámku vyhodit. Celou dobu mě štvaly všechny ostatní postavy, že to nedokázaly udělat. Komentářů a poznámek měl spousty a opravdu vtipných bylo jen pár. Příběh prakticky neexistuje a děj se odehrává v podivném bezčasí. Film sice má svoji poetickou atmosféru, ale i ta šla tentokrát mimo mě a působila celou dobu podivně utahaně. Když se na film musím dodívat na sílu, je to hodně špatně… dvě hvězdy. (07.10.2022)

Je úplně jedno, jestli pan Menzel použije podklad od Bohumila Hrabala nebo Vladislava Vančury. Jeho způsob filmování je nádherně nostalgicky melancholický a pokaždé v něm dokáže naprosto dokonalým způsobem zahrnout neotřelý vtip, díky kterému si herce tehdejší doby prostě zamilujete. V tomto případě se například jedná o podle mě nejvýznamnější roli pana Abrháma. A všichni ostatní jej v příběhu nonšalantně doplňují. (14.01.2019)

Vančurův jazyk miluji, je archaický leč znělý, libozvučný, košatý, s neuvěřitelnou slovní zásobou i stavbou vět. Zdaleka ne povinná školní četba, pokud mu člověk přivykne, propadne mu. Knihovník a vypravěč Hanzlík kouzelný zjevem i hlasem. Labuda neotesaným zbohatlíkem. Považte, svým dcerám tykal! Milovaný Adamíra rozeným komorníkem, neustále jemně a taktně ukazujícím a podávajícím Labudovi správné příbory a skleničky. Na Rudolfa Hrušínského (otce, pochopitelně) jsou všechna slova většinou krátká, stejně jako pro jeho syny je jich skoro škoda, jablko tady daleko od stromu. (V tomto věku prosím, jinak oba stárnou divadelně krásně, už jsem o tom někde psala.) Jan Hartl, nenápadný, leč velký zjev českého filmu. S krásnou češtinou a bezchybnou dikcí. A když Menzel, nemůže chybět rozmarněletní František Řehák. Postrádám snad jen Vlastimila Brodského. Obecně milovaný Abrhám na vedlejší koleji mých oblíbenců. Uznávám však, že herec velký, s vousy zjevu charismatického, vystupování aristokratického. Zajímavé, že ženy zde téměř absolutně ve stínu mužů. Což je škoda, rovnocenné partnerky mi možná chyběly k pěti *. Výjimkou noblesní a šaramantní Chantal učitelkou francouzštiny. Obrazy zvolna plynou, kameraman si pohrál se světly a stíny, hudba dobově doplňuje a vzácně neruší. „Rušivým“ elementem je právě živelný a živočišný kníže Abrhám, dokázal se opravdu rozparádit, rozjuchat, rozdivočet. A všem ženám poplést hlavu a obrátit proti sobě většinu mužů. Se svítáním pak po anglicku mizí přes zeď, Labuda se dočká Kratochvíle a všichni budou spokojení. Jen budou mít pocit, že je život náhle šedší a nudnější a jednotvárnější. A na konec jako obvykle alespoň jeden citáteček: „Dvorská etiketa doporučuje po ránu jízdu na koni nebo na zábradlí. Oboje posiluje svalstvo zvané prdelní.“ (28.06.2008)