Konec starých časů

Poměrně bezdějový snímek, jehož plynutí je potřeba si vychutnat, protože on sám příliš strhující není. S jedinou výjimkou, kterou je Josef Abrhám. Naprosto geniální herecký výkon je pro mne osobně tím nejlepším, co jsem doposud v jeho podání zažil. Ten hurónský smích, který se nese celým zámkem, "rumcajský" plnovous, kabát jako od Jethro Tull, zjev dřevorubce, jenž vyšel z lesů a s jistotou aristokrata a filozofií "žít pro dnešek" se rozhodl zahrát si dnes na knížete a zítra zase na něco jiného - to vše a mnohem více obsahuje Abrhámův famózní projev. Film samotný je pak panoptikem nejrůznějších typů postav od dobráckého, ale mírně buranského regenta, přes úlisného a slizkého advokáta (proti typu obsazený Jan Hartl), trochu zmateného knihovníka, sluhu ze staré školy, až po děti, které jediné jsou ochotny naplno uvěřit evidentně "prášilovskému" a nápaditému knížeti. Poněkud problematické pro mne bylo uchopit film, který de facto nevypráví žádný příběh a navíc divákovi ani nejde příliš naproti, čímž mne Menzel poměrně překvapil. K některým postavám jsem si hledal cestu podobně jako k bezdějovosti (např. advokát Pustina Jana Hartla či méně výrazná role Rudolfa Hrušínského st.) - tedy kostrbatě. Když se ale divák sžije s tempem filmu a s tím, že zde vpodstatě nejde o nic jiného, než o oslavu "prášilovského" ducha a evokaci dob minulých a jejich atmosféry, může se příjemně bavit. Snímek, který je v určitých momentech a celkovým vyzněním dále, než jen u pouhé "hřejivosti". (25.02.2010)

Velmi zajímavý film v kterém vlastně tak 2x o nic nejde a je to vlastně pořád to samé, ale nějak to stále funguje. Abrhám zahrál excelentně a byl tahounem celého děje a k tomu mu sekundovaly velká jména českého filmu. Co se děje týče, tak ten zná snad každý ještě ze školy. Zajímavé je, jak podvodník dokáže všechny přesvědčit o tom kdo by měl být a každý ho tím pádem považuje za knížete. Slabší 4z5 (27.02.2012)

Neinteligentní, nelogický a slizce prasácký humor, který nepřísluší zápletce, nedejbože Vančurově předloze, ale vychází z benevolence a nevkusu autora filmu, a snaha nenápadně to natočit tak, aby se nikdo nenadřel, ale nadělalo se hodně muziky, mě tu bolí až fyzicky. Menzel nikdy nebyl můj oblíbenec, těch několik málo vydařených kusů se mu podle mého povedlo proto, že to svým železným jemnocitem, logikou a ironií zachraňovali přísnější a morálnější autority jako Václav Havel (Žebrácká opera), Zdeněk Svěrák (Na samotě, Vesničko...) a jiní, a naopak Konec starých časů a Obsluhoval jsem... řadím mezi nejtrapnější přehmaty v posuzování, co patří mezi vyšší české filmové umění. Je mi líto, že na Vančuru sahal tak často zrovna on, protože jen opájel publikum větami, jimž vlastně nerozuměl, a zasazoval je do kontextu, kde z nich svévolně dělal skoro absurdní laciný poetistický kontrapunkt. To, čeho tím chtěl dosahovat, uměl jen Hrabal. Menzel byl v mých očích pucflekem mistrů slovesného umění, kteří ho o celou míru pochopení převyšovali integritou a morálkou a jejichž práci dělal medvědí službu. *** Nečekala jsem, že si to s Menzelem vyřídím zrovna u tohohle filmu, který jsem si pustila z nostalgie po Abrhámovi, ale budiž, jednou to asi přijít muselo. *~ (27.05.2022)

Vančurův jazyk miluji, je archaický leč znělý, libozvučný, košatý, s neuvěřitelnou slovní zásobou i stavbou vět. Zdaleka ne povinná školní četba, pokud mu člověk přivykne, propadne mu. Knihovník a vypravěč Hanzlík kouzelný zjevem i hlasem. Labuda neotesaným zbohatlíkem. Považte, svým dcerám tykal! Milovaný Adamíra rozeným komorníkem, neustále jemně a taktně ukazujícím a podávajícím Labudovi správné příbory a skleničky. Na Rudolfa Hrušínského (otce, pochopitelně) jsou všechna slova většinou krátká, stejně jako pro jeho syny je jich skoro škoda, jablko tady daleko od stromu. (V tomto věku prosím, jinak oba stárnou divadelně krásně, už jsem o tom někde psala.) Jan Hartl, nenápadný, leč velký zjev českého filmu. S krásnou češtinou a bezchybnou dikcí. A když Menzel, nemůže chybět rozmarněletní František Řehák. Postrádám snad jen Vlastimila Brodského. Obecně milovaný Abrhám na vedlejší koleji mých oblíbenců. Uznávám však, že herec velký, s vousy zjevu charismatického, vystupování aristokratického. Zajímavé, že ženy zde téměř absolutně ve stínu mužů. Což je škoda, rovnocenné partnerky mi možná chyběly k pěti *. Výjimkou noblesní a šaramantní Chantal učitelkou francouzštiny. Obrazy zvolna plynou, kameraman si pohrál se světly a stíny, hudba dobově doplňuje a vzácně neruší. „Rušivým“ elementem je právě živelný a živočišný kníže Abrhám, dokázal se opravdu rozparádit, rozjuchat, rozdivočet. A všem ženám poplést hlavu a obrátit proti sobě většinu mužů. Se svítáním pak po anglicku mizí přes zeď, Labuda se dočká Kratochvíle a všichni budou spokojení. Jen budou mít pocit, že je život náhle šedší a nudnější a jednotvárnější. A na konec jako obvykle alespoň jeden citáteček: „Dvorská etiketa doporučuje po ránu jízdu na koni nebo na zábradlí. Oboje posiluje svalstvo zvané prdelní.“ (28.06.2008)

"Sbohem, hlupci z rozumu, předstírající vášně starých časů." Sbohem, osazenstvo zámecké, teď do podzámčí kroky mé vedou. Jiskrné touhy zůstaly v prachovém peří. Nedbalý bonton ulpěl na prahu hostitelových dveří. Pověstný duch doby půvabem svým dál hýří. Putuji dál tímto rejem karnevalovým. Upsati se kratochvílím jiným. Shoďte své masky, lidé mocní, hosté bezmocně pošetilosti. (19.10.2015)