Konec starých časů

Krásný a noblesní film ve všech směrech - jak co do krásy Vančurova jazyka a exteriérů, tak do dokonale vystihnuté prvorepublikové atmosféry, ale i co do režie. Jiří Menzel tenkrát na sklonku osmdesátých let ještě ve své nejlepší formě. Před lyrizující kamerou Jaromíra Šofra koncertuje Josef Abrahám a já si jen dopřávám příjemný a pohodový zážitek, kterému uděluji silné čtyři hvězdy. (26.02.2012)

Dej se odehrava na zamku Kratochvil na ktery ma zalusk jeho docasny spravce. Ponevadz je bohaty a ma prostredky snazi se stat plnopravnym majitelem, coz ale neni v 20.let minuleho stoleti nic jednoducheho. Jednim z jeho rozkazu, ktery mu byl porazen jeho radoby prateli, je usporadani velkeho honu jako za dob slechty. Pri navratu z nej ceka doma na chtiveho regenta prekvapeni v podobe bohemskeho a extravagantniho (ne)knizete Alexeje (excelentni vykon Josef Abraham), ktery obraci zavedeny domaci poradek vzhuru nohama a pri svem jednani nenechava kamen na kameni, coz se znelibi rade lidi s typicky ceskymi vlastnostmi. Paradni ukazka ceskeho oscaroveho rezisera (Jiri Menzel), ze klasicke literarni dilo se da prevest do filmove podoby s velkou gracii a vtipnre odlehcenou noblesou. 80% (25.12.2010)

Je úplně jedno, jestli pan Menzel použije podklad od Bohumila Hrabala nebo Vladislava Vančury. Jeho způsob filmování je nádherně nostalgicky melancholický a pokaždé v něm dokáže naprosto dokonalým způsobem zahrnout neotřelý vtip, díky kterému si herce tehdejší doby prostě zamilujete. V tomto případě se například jedná o podle mě nejvýznamnější roli pana Abrháma. A všichni ostatní jej v příběhu nonšalantně doplňují. (14.01.2019)

SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Nádhera má zavřít hubu posměváčkům. // Skutečný aristokrat přijíždí vždy poslední. // jsem kníže Alexej, můj sluha Váňa. // Přijel už hrabě Codda? // Podivín, ale aristokrat. // Můj syn Jan. - moje dcera. // Tím zacpeme všem huby. // Kníže je ten nejznamenitější vozka. // Nedopustím pane Pustino ... // Obojí posiluje svalstvo zvané prdelní. // Je to kníže arciblázen. // Navštívenky. Všichni okolní statkáři zvou našeho knížete. // Perchta Rožemberská. - Nesmysl. Perchta není. - Nedovolím, aby se kdokoli otíral o ctné jméno mé matky. // Perchta byla bílá paní! - Nevím proč by měla být černá. // A kdopak nám to krade dříví? - To je sedlák Charousek. // Jaká hanebná fraška. Sotva mi ukázali nevěstu už je ruka v rukávě. // Můj vzácný nočník. // Klobouk barona Prášila. // Miluji vás. - Proboha. Moc jste pil. - Jsem opilý vaší krásou. // Pane Charousek, lidem jako vy patří budoucnost. (22.12.2006)

Postupné vyznívání éry pozdně komunistické kinematografie hraného filmu je datovatelné do let 1988/89-1991/93. Je to období nostalgie a lítosti, vyklízení pracně dobytých pozic, likvidace její technické základny (např. laboratoří) a nosných částí filmové výroby i tvorby a tím vším i neodůvodněný, chorobný ústup kvality. KONEC STARÝCH ČASŮ, tato vančurovská reflexe jednoho z nejlyričtějších a nejhlubších českých režisérů, je podobně truchlivou bilancí prasečkářství prvorepublikového agrárnictví. Bláznivý kníže, jehož nejsilnějším rysem je přesvědčivá nepřesvědčivost, sám o sobě figura prolezlá úpadkem ve všech jeho představitelných polohách a projevech, je jakýmsi kontrapunktem hrdinů děl jako MARKÉTA LAZAROVÁ, v nichž v minulosti svého šlechtického rodu hledá levicový intelektuál, komunistický socialista a zbraslavský lékař záchytné body opačného typu. To všechno včetně v posunu zpracované výrazné vančurovské češtiny dokázali autoři Jiří Blažek a Jiří Menzel dostat do pozoruhodného díla, která poprávu patří do galerie špiček tohoto českého oskarového režiséra. Jedno jeho gesto dokonale splývá se světem hrdinů KONCE: o několik let později na filmovém festivalu, zachráněném po několikaletém úsilí pro Karlovy Vary, okázale ztluče producenta, neschopného vyhovět potřebám dvou předních českých režisérů (Menzela a Kachyni) usilujících o zfilmování pro změnu hrabalovského literárního tématu. (24.02.2008)