Rozmarné léto

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

Tento způsob natočení filmu se mi zdá velmi šťastný. Co pozoruhodného napsat k tomuto poetickému skvostu, když ho již tolik uživatelů výstižně okomentovalo. Koncem let 60., v oné těžké době těsně před vstupem spojeneckých vojsk, byl Jiří Menzel nařčen, že Rozmarným létem vzdává hold maloměšťákům a buržoaznímu způsobu života. Stalo se tak v tehdejším sovětském tisku, který Menzla označil za reakcionáře, stejně jako například Jana Němce. Časopis Kino ještě mohl na urážlivý článek reagovat a vyvracet jej, později však i zde zavládla cenzura. Že sovětští soudruzi ryze český film nepochopili, je více než jasné. Současně byl jedním z mnoha drobných důvodů, které měly ospravedlnit okupaci Československa. (04.01.2011)

A potom, že " Vančurův jazyk " je nezfilmovatelný. Ještěže kameraman Jaromír Šofr musel v té době živit rodinu, protože řečeno slovy samotného režiséra Jiřího Menzela, ( tomu se ) po úspěchu v podobě oscarového snímku ostře sledované vlaky nechtělo hned točit a hlavně né tuto NÁDHERNOU Vančurovu humoresku. Dvakrát vrátil scénář a až na samotný popud Jaromíra Šofra se pustili do této překrásné látky. Postavu hlavního hrdiny, lázeňského mistra Důry, měl původně hrát František Řehák, ale troufám si tvrdit, že prohozením rolí s Rudolfem Hrušínským udělal Jiří Menzel TERNO! Opravdu mistrně zachycená atmosféra maloměsta, kde si hlavní hrdinové žijí poklidným životem a jednotlivé dny si zpříjemňují " hlubokomyslnými debatami o životě " až do chvíle příjezdu kouzelníka Arnoštka a hlavně jeho krásné asistentky Anny v podání NÁDHERNÉ Jany Preissové. Herecký koncert Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského a zdatně jim sekundujícího Františka Řeháka, to vše v citlivé režii ( tak jak to umí pouze on) Jiřího Menzela, který si zde i " vystřihl " roli kouzelníka Arnoštka. NEZAPOMENUTELNÝ zážitek! p.s. přestože nemám nijak v oblibě utopence, tak tady jsem na ně dostal hroznou chuť, stejně jako na jedno " orosené " ......... (07.09.2009)

Celkem příjemná, líně plynoucí letní komedie. Menzel převedl Vančurův specifický jazyk na plátno a výsledek není vůbec špatný, jen je potřeba si na tu zvláštní mluvu zvyknout. Otázkou ovšem zůstává, má-li vůbec smysl něco takového točit. Tak doslovně zfilmovaná literatura, totiž působí poněkud zbytečně. Nicméně za snahu 7/10 (14.05.2009)

Jak se tohle Menzelovi podařilo, dodnes nechápu. Přenést na plátno hřejivost, laskavost a rozšafnost Vančurovy předlohy je čin hodný blázna, ale světe zboř se, ono to funguje! Vančurova "nadpozemština" v ústech velkých jmen českého filmu nezní násilně, ani nepatřičně, zní přesně tak, jak znít má. Navíc takřka poetistické kulisy malého města a malého kouzelnického varieté dokonale pasují k původnímu textu. "Humor není smáti se, ale lépe vědět", napsal Vančura a je to koneckonců nejkrásnější motto k téhle komedii, kterou stavím ve svém osobním žebříčku nejvýše ze všech. (25.01.2004)