Rozmarné léto

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)

Poetický film, kde se méně mluví, více hraje, více se hlavní postavy snaží ukrývat své motivy, vykřesat něco zajímavého z všedních a pomalu odžívajících životů tří pánů v maličkých lázních Krokovy Vary. Co se stane mezi pány a Arnoštkovou asistentkou jsou vlastně prkotiny. Co ale udělá paní Důrová panu Důrovi, za to by měla být tvrdě potrestána. A přece pan Důra už není nejmladší a tak zase přijme zpět ženu nezdárnou a umožní jí, aby dál vedla jeho domácnost. Klobouk dolů, pane Důra! (26.08.2010)

Top 10 Českého filmu. Druhý celovečerní Menzelův film. Film natočený podle předlohy V. Vančury. Lázeňské městečko Krokovy Vary. Plovárna na řece Orši je místem setkání tří starých dobrých přátel : mistra Antonína, majora a abbého kteří tu tráví chladné a deštivé dny nevydařeného léta v přátelském hašteření až jednoho dne mezi ně zavítá potulný komediant Arnoštek (Menzel) s jeho krásnou společnicí Annou (Preissová v té době ještě studentka Damu J. Drchalová) a všem se tak náhle od základu změní život a vůbec názory na něj a ty tři pánové jsou náhle jako opaření a každý z nich by rád skončil v obětí této mladé slečny. Vynikající hřejivý a laskavý film (nebo spíše próza, pozoruhodného parodického humoru, jiskřícího napětí mezi patosem přednesu a malostí látky s typickou Vančurovským stylizovaným jazykem bravurně převedeným na filmové plátno. Dále bych upozornil na výraznou, malebnou až téměř až idylickou kamerou Jaromíra Šofra. Po Oskarových Vlacích další mimořádně zdařilé dílo. Které snad ani nenudí ale zas uteče jako voda. Moje oblíbená a všem známá hláška z tohoto filmu :"Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastný"doslova zkultovněla. (20.05.2006)

"Tento způsob léta," děl Antonín Důra odvraceje se od teploměru, "zdá se mi poněkud nešťastným." Toto je klenot české literatury a v podání Mistra Rudolfa Hrušínského i naprostý šperk české filmografie. Stejně jako Vančurova předloha je nadýchaná atmosférou, je vykrášlena nádherným jazykem, kterýmž bychom my, Češi, měli mluvit všichni, neb toto jest český jazyk spisovný ve své nejbrilantnější podobě. Bohužel, pro dnešní - a tedy i mou generaci - jazyk zapomenutý a málokdo pochopí jeho kouzlo. Leč, pokud chodíte na gymnázium a máte v povinné literatuře Rozmarné léto a nemůžete se prolouskat prvními stránkami, sáhněte po filmovém zpracování, které je opravdovou špičkou v dějinách české filmografie. Pro mne společně s Vlaky a Obchodem na korze to nejlepší, co šedesátá léta přinesla. (Pozapomněl jsem na Spalovače mrtvol...) Brilantní práce pana Menzela, brilantní výkon pana Hrušínského, jehož považuji za největšího českého herce, co kdy žil. Kdo neviděl, neexistuje. Kdo se nesnažil pochopit, nechť nehodnotí. (06.08.2008)

Když se ze svébytného literárního uměleckého textu vyklube dobrý scénář, je to zázrak. A když se tenhle dobrý scénář ještě navíc podaří kongeniálně natočit jako v případě Menzelově, je to zázrak o to větší, o co méně takovýchto počinů můžeme v dějinách nejenom české kinematografie najít. Problémem je, že Vančurově náročnému textu mnoho lidí patrně vůbec neporozumí a v případě filmu je to ještě horší ... vědomá rezignace na dějovou složku je z dnešního pohledu téměř hřích. Ale ve Vančurově Rozmarném létě jde přeci spíše o paradox souboje hyperumělecké formy s nicotným a malicherným obsahem, z čehož pramení komika textu. Text je navíc poklonou a ódou na krásu bratrské (biblokralické) češtiny, o ni a poetiku jde v knize především. Jak tohle všechno převést do světa obrazu a pohybu, když je to naprosto nepřenositelné? Jiří Menzel to kupodivu malinkou odbočkou dokázal. Hlavně všichni zúčastnění herci podali obdivuhodný výkon a zvláště ústřední trojice ctihodných (a tak různorodých) občanů vystihla ducha Rozmarného léta kongeniálně. Každý z nich reprezentuje ve filmu jeden svět - plavčík Důra svět materiálna, touhy a chtíče, ctihodný Abbé svět duchovna a ctností a světaznalý Major svět kosmopolitní, svět zkušenosti a rozumu. Do jejich poklidného místa plného pseudofilosofických pří o nicotnosti, byť tak překrásně a poeticky podávané, vtrhne jako průtrž mračen cizorodý element, jenž přinese i dějový impuls - příjezd kouzelníka Arnoštka a zvláště jeho nádherné pomocnice Anny rozjitří postupně ve všech třech pánech erotický žár a následky jsou ...tragikomické:-) V celém tak konverzačně poeticky laděném příběhu jde vlastně jen a jen o věci nejpokleslejší - o jídlo, pití a sex... Jiří Menzel za tenhle svůj bravurně ledabylý režijní (i herecký - i když on sám své tehdejší herectví dnes kritizuje...viz bonusové rozhovory na DVD) počin sice nemohl dostat Oskara, jelikož tenhle film je přes své silné jazykové zakotvení do cizí řeči nepřenosný, ale zasloužil by si bezpočet Českých lvů, kdyby tehdy takovéto ocenění existovalo. Takhle mu alespoň někteří jeho diváci prostřednictvím csfd mohou poděkovat... (13.02.2007)