Slavnosti sněženek

Jiřímu Menzelovi se znovu podařilo natočit skutečně PÁBITELSKÝ film v tom nejhrabalovštějším slova smyslu, to je bezesporu. Hledat krásno v těch nejobyčejnějších věcech, vidět a vnímat v estetickém rozměru a to doslova cokoliv a kdekoliv, umět otočit optiku vnímaného jevu a to tak, že nám pak může obyčejná brambora svou prostou krásou připomínat orchidej, zabití divočáka a jeho následné potravinářské zpracování a konzumaci můžeme považovat téměř za pohanský rituál, lidské podivínství můžeme vnímat jako projev individuální krásy a velikosti člověka a z jakéhokoliv obyčejné lidské činnosti můžeme být při správném úhlu pohledu unešeni a doslova esteticky omámeni... Tak nám v tomhle díle člověk sbírající naprosto iracionálně starou veteš připadá jako úžasně mluvící poeta a básník materie; podivínský boháč dělící se o svůj luxus s kozami a slepicemi jako bohémsky dekadentní aristokrat ducha vysmívající se svému řádu a obvyklému způsobu života v něm; spolek myslivců jakoby vypadl z klasické němé grotesky atd. atd... Ze všeho ale kongeniální režisérský Menzelův tvůrčí přístup zachoval i ve filmové podobě Hrabalovy knihy magii a sílu slova, na které staví většinu emocionálně silných filmových obrazů. Neboť celý film není klasicky vyprávěn po nějaké dějové lince, ale jde spíše o volné pásmo jednotlivých epizod a mnohdy i klasických filmových gagů (např. postavy malující nápis ,,Zahrádkáři Kersko"), které dohromady tvoří jakési jemné předivo Hrabalovského světa decentního humoru a krasosmutnění... Celé Kersko je jakožto lokalita velmi magickým místem, kde se v lesním oparu dá zahlédnout osamělý běžec, koza jedoucí v americké limuzíně či myslivci v civilu pronásledující na kole zmateného divočáka... Smrt tohoto kance je vůbec leitmotivem a stěžejním bodem díla. Vše vyprávěné a zobrazované má vlastně počátek v konci tohoto divokého prasete, vše se točí kolem lovu a ulovení divokého zvířete - ostatně je tu nepřehlédnutelná nějaká archetypální, zřejmě slovanská paralela (také většina dialogů se točí kolem gastronomie a jde skoro o jakousi chválu jídla). Vyvrcholení je společný hodokvas uspořádaný na oslavu a z masa zabitého kance. Zde se mají smířit dvě odvěké nepřátelské strany - dva spolky myslivců. Avšak z již klasického malicherného sporu, zda bude divočák udělán se zelím či se šípkovou omáčkou, vzejde záhy poznání, že smíření odvěkých rivalů, jejichž svár trvá příliš dlouhou dobu a nemá vlastně žádné racionální příčiny, že takovéto smíření již není možné. Klasické zlidovělé hlášky ,,se zelím" a ,,se šípkovou" tak vlastně dávají poznat, jak těžko se řeší tradičně po generace přejímané nepřátelství (asociovat lze mnohé - třeba palestinský konflikt, svár křesťanů a muslimů, ale třeba i dlouholetý spor sousedů atd., křičí se vlastně také nesmyslné slogany a fráze a vede to k půtkám, hádkám, válkám a zabíjení... ve filmu naštěstí jen k nádherné hospodské rvačce). Příznačná freska skutečného českého života viděného filmovou čočkou ojíněnou poezií, přehršel typických českých lidiček a skoro nerudovských postav (nádherná role pro pana Hanzlíka, spolu s obdobně vyznívající v Postřižinách jeho životní a ,,škatulková"; plno velikánů českého filmu - příznačně smutná role režimem decimovaného pana Vláčila, sám Bohumil Hrabal v epizodní postavě chataře vynášejícího (zřejmě) septik dokresluje kolorit chatové oblasti Kersko, kde skutečně vznikl jeho literární text). Hluboká nostalgie, ale přitom čistočistá krása, nádherná impresivní hudba, výstižná typologizace české povahy, bandaska plná teplé dršťkové polévky vykoupená lidským životem, krásno tragédie, snad nejlépe vykreslený pocit filmového podzimu, slavnosti sněženek... (20.03.2007) (méně) (více)