Barbar Conan

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

Nebýt Terminátora, stal by se Conan Arnieho nejlepší rolí. Skvělé převedení fantasy příběhu do filmu, co postava to perla... to sice nemusí na pět hvězd stačit, zvlášť když to o těch postavách platí jenom pokud o nich uvažujete jako o archetypech fantasy hrdinů a nečekáte od nich nějaké realistické emoce:) Ale ještě nepadlo ani slovo o Poledourisově hudbě, která je jednoduše řečeno pro daný film dokonalá. A kdyby i to bylo málo, vždycky mi imponovaly úderné prology a slibné epilogy:) Hrdiny jako Conana, Valerii nebo Subotaie nemůže Valhalla minout. Každá repríza u mě dokonale funguje, a že už jich bylo a ještě bude. Režisér Milius tady dokonale využil Arnoldovu prkennost a mluvu cizince, protože tak nějak by zřejmě Cimmeřan v krajích na jihu působil. Je to prostě srdcová devadesátka. PS: Sandahl Bergman je překvapivě původně tanečnice, což jde ve filmu vidět např. v All That Jazz (ano, až tak byla dobrá). A je na co se dívat;) (20.01.2003)

Když mě krátce po revoluci nalákal bratranec do kina, nadšeně onanující... pardon - opěvující úchvatnost "Barbara Conana", odcházela jsem z filmu poněkud rozpačitá. Byla to sice výpravná fantasy, mávalo se tam mečem, stříkala krev, kouzlilo se, nechyběl uhrančivý padouch a různé obludné potvory - hlavně Arnold, jeden z dávných smrtelných hříchů mého vkusu, jenže zároveň to celé bylo tak nějak divné a jiné, než knížky pana Howarda, tehdejšího literárního guru pubertální Phobie. Ale ta hudba, týýý kráááso, ta hudba! Basil Poledouris pozvedl fantasy béčko na vyšší level. Čím jsem starší, tím trapněji se cítím při toporných "hereckých" kreacích mistra Universe (pravda, tady byl ten konstantně yntelygentňý výraz nejspíš žádoucí), tím odpudivější mi přijde jeho přemrštěně se boulící svalstvo a stále méně toho v příběhu nacházím, co by mě oslovovalo. Jen jedna složka filmu zůstává naprosto geniální: soundtrack si můžu pustit kdykoliv a pokaždé mě spolehlivě dostane, zaplaví heroickými emocemi, až mám pocit, že bych zvládla vzpírat železniční vagóny (i s nákladem samozřejmě) a ještě s nimi laškovně žonglovat! Za tu hudbu jedna poctivá hvězda nahoru. 70% (13.11.2012)

V roku 1982 sa režisér John Milius podujal natočiť filmovú adaptáciu bájneho mystického hrdinu Conana. Rozhodol sa na plátna kín preniesť kultový fantasy príbeh. Do titulnej úlohy obsadil tridsaťpäť ročného kulturistu Arnolda Schwarzeneggera. Bol to dosť riskantný ťah. Herecké schopnosti a artikulácia tohto nabúšeného Rakúšana boli mierne povedané tak trocha smiešne. Typologicky sa však na túto rolu hodil dokonale. Veľký, svalnatý chlap s divokým pohľadom a rešpekt vzbudzujúcou mimikou. John Milius to zvládol ukočírovať tak, že minimalizoval jeho text a pokusy o nejakú hereckú dramatičnosť. Takže zostala len drsná póza, akcia a svaly. Z Arnolada Schwarzeneggera sa mu podarilo urobiť Conana. Dobrý dojem z tohoto filmu umocňuje aj množstvo bodno-sečných rán, nejaké tie urezané hlavy a striekance krvi. Na svoju dobu tam boli celkom kvalitné triky a plusom je aj hnusný slizký záporák v podaní Jamesa Earla Jonesa. Keď to tak všetko zhrniem dokopy, tak mi vychádza, že je to podarená štvorhviezdičková fantasy. **** (30.10.2022)