Naše planeta

„Na mou věru, ani věci nebeské nebylo tak nesnadné vylíčit, jako když mám ukázat, jak je země bohatá různými kovy, úrodná a nevyčerpatelná po tolik století, jakkoli ji denně pustoší ohně, zkáza, ztroskotání, války, podvody, nejvíce však rozmařilost a vůbec vše, co lidé svedou zkazit.“ (Plinius starší - Kapitoly o přírodě, Praha, Svoboda 1974, s. 41; „Et, Hercules, non caelestia enarratu difficiliora fuerint. metallorum opulentia tam varia, tam dives, tam fecunda, tot saeculis suboriens, cum tantum cotidie orbe toto populentur ignes, ruinae, naufragia, bella, fraudes, tantum vero luxuria et tot mortales conterant.“; Naturalis Historia, II, 95 (93)) Není to tak dávno, co nám titíž lidé, kteří dnes popírají lidský podíl na globálním oteplování a s ním souvisejících rekonfiguracích v planetárních systémech, vykládali o neexistenci klimatické změny samotné. Jeden z nich, chronický lhář, po revoluci vyhrával volby mantrou svobody, podle níž privatizovaná ekonomika bude brzy produkovat bohatství podobné tomu v západních zemích; konvergenční tempo bylo vyjádřeno jeho předvolebním „odhadem“ z jara 1996, přirozeně vnímaným jako slib, že se průměrná mzda z 8 400 Kč za rok 1995 může blahodárným působením jeho vlády do pěti let vyšplhat ke 20 000 Kč; když pak 13. 11. 2000 článkem Jak je to s mými sliby dvacetitisícových platů? v MF Dnes korigoval některé dezinterpretace jakéhosi Pavla Kohouta, zlehčoval 81% propad reality za jím stanoveným maximem (13 200/84 = 157 %, 20 000/84 = 238 %) výmluvami, že přece nešlo o slib a jen odhadoval horní mez. Samozřejmě jen tak z věcných důvodů onen veřejný odhad neprováděl. Ekonomii odpustíme, že limity její exaktnosti z ní dělají obor spíše angažovaný, rozbíhající se do proudů konfliktních paradigmat, ne ale, že neoliberální receptáře prosperity pracují s vyprázdněnými schématy opírajícími se o fikci homo economicus, účelově zúžená pojetí racionality a leckdy masochistický kult soukromého sektoru, jako by právě veřejné externality kapitalistických disproporcí nebyly újmou na velkém počtu soukromých zájmů, – a už vůbec pak ne to, když se zdiskreditovaný ekonomický žvanil a vyznavač kleptomanie pouští do křížových výprav proti klimatologům a připomíná jim, že teplotní výkyvy tu přece už před desítkami tisíc let byly, a div je neškolí z historie meteorologického měření. Nejnovější, překvapivě nesofistikovaná figura spočívá v námitce klimatology přesvědčeným, že sami problematice zcela nerozumějí: nejsou přece geology, hydrology a meteorology v jedné osobě, dokonce si ani nenamemorovali periodickou tabulku prvků. Z takové figury opravdu běhá mráz po zádech, protože jen dokresluje resolutnost, s níž se hlupák vydává všanc kognitivní disonanci a s klidem stahuje ostatní do pekla vlastní stupidity. Přitom kdyby nám nějaký blázen neznající stupnici tvrdil, že jeho chaotické vrzání po strunách vyžaduje více znalosti než skladby Vivaldiho a že nejsme-li na tom podobně jako velikáni řemesla, nemůžeme tomuto bláznovi dokázat opak, jeho úspěch by byl mizivý a možná, že by získal slovo mezi komedianty. (02.10.2019) (méně) (více)