Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Ano, Wes Anderson si v podstatě vždy jede to svoje se stejnou sortou herců, ale jeho filmy jsou tak neskutečně hravé, stylové a vynalézavé, že prostě musíte vrnět blahem nebo je nenávidět. Já jsem se fakt bavil. Kdybych měl přesto vyzdvihnout nějaké negativum, tak jsou to neskutečně rychle mluvící Francouzi, což znemožňuje sledování titulků a fakt, že film je svým pojetím a zaměřením určen pro užší publikum. Proto je velmi pravděpodobně, že ačkoliv se mi líbil, podruhé už si ho nepustím, na rozdíl od Grandhotelu Budapešť nebo Až vyjde měsíc. (22.01.2022)

RECENZE: Francouzskou depeší Liberty, Kansas Evening Sun poetika Wese Andersona vrcholí. Půvabně a nevtíravě - Českokrumlovský deník Na každý nový film Wese Andersona se vždy upřímně těším. Žádný jiný tvůrce totiž nedokáže spojit dohromady tolik výjimečných herců, stylové hravosti a černého humoru, a hlavně tolik nápadů. Jeho novinka "Francouzská depeše" je film pro radost. Předně je ovšem z radosti dělaný. Anderson tentokrát vzdává poctu nejen filmařské profesi (konkrétně francouzské kinematografii), ale především sám sobě. A to tak, že si sám ze sebe dělá legraci. A proto "Francouzská depeše," nejvíce "andersonovský" film Wese Andersona tak krásně funguje. V podobě tří příběhů - reportáží film vypráví o redakci fiktivního francouzského deníku, kde je šéfredaktorem úchvatný Bill Murray, v jehož službách píše tým ostřílených profesionálů složený z Tildy Swinton, Frances McDormand, Jeffreyho Wrighta a Owena Wilsona. Každá jednotlivá reportáž má své specifické rysy. Jednoznačně nejkouzelnější podívanou přináší příběh první s Beniciem Del Torem, Léou Seydoux a Adrienem Brodym. Příběh druhý ("Revize manifestu") zase nechává vzpomenout na dobu let šedesátých, kdy se na prahu celospolečenských změn rádo demonstrovalo, a ještě raději utíkalo, a kdy symbolika jedné jediné postavy (Timothée Chalameta), podepřena hudbou Ennia Morriconeho, zkrátka nemůže nevyvolat potlesk davu. Třetí příběh je pak příjemným zakončením této Andersonovy filmové ódy na práci novinářů. Zápletka mísí únos syna policejního komisaře s postavou policejního šéfkuchaře. I zde Anderson naplno projeví svůj nemalý cit pro hravost, když mezi střihy z barevného do černobílého formátu vloží jedinečné animované okénko. Režisér experimentuje více než obvykle; se stylem i obsahem. Opakuje se, ale zároveň každý prvek své osobité poetiky chytře povyšuje, což je umění, které mnoho filmařů postrádá. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun není celkově až tak dokonalá jako Grandhotel Budapešť, kde Anderson pro změnu složil poctu profesi hoteliérské, a který nejspíš navždy zůstane z hlediska jeho tvorby mému srdci nejbližší, ale i tak stojí rozhodně za to vyhledat kinosál, kde "Francouzskou depeši" hrají. Po dlouhé době tu máme film, který je chytrý stejně jako zábavný. A to je opravdu vzácnost. 75%. Na první pokus čtyři hvězdičky, ale sázím, že po dalším zhlédnutí si klidně tu jednu přidám. (27.11.2021)

Nový Andersonův počin se mi nesnadno hodnotí. Tím nejzjevnějším a nejbanálnějším důvodem je jeho rychlost. Ustíhat rychlopalné dialogy v květnaté, archaizující angličtině a do toho stíhat jednak vnitrozáběrovou kompozici, která se neustále proměňuje, a jednak svižné přechody mezi záběry..., to aby člověk film viděl alespoň třikrát. Další aspekty jsou ale spíš diskutabilní a závislé na ochotě diváka přijmout, nebo odmítnout režisérovu vizi. Jisté je jedno: Francouzská depeše je rozhodně stylově nejpřepálenějším Andersonovým filmem. Koncept "hlavní postavy", už dříve problematizovaný, je zde úplně hozen do koše. Známá jména se tu střídají jako na orloji a většina postav neřekne víc než pár vět. Jednotlivé povídky mají trochu odlišný styl a diametrálně jiné tempo. Barevné a černobílé záběrování se tu střídá bez zjevné příčiny (byť k potvrzení dojmu bych potřeboval snímek nasledovat důkladněji) a v jedné z povídek se dokonce přidá i animace. A k celkovému dojmu samozřejmě přispívá i to, čemu obykle rozumíme pod slovem "příběh". Děj Francouzské depeše je fakticky rámovaný jako filmové převyprávění novinářských esejů. Ve skutečnosti jde ale samozřejmě jen o autorskou mystifikaci, pastiš, který přináší překombinovaný sled dějů, které se s každou další povídkou více a více odklánějí od původního tématu (třetí "esej" má pojednávat o známém šéfkuchaři, ale samotný kuchař v něm hraje prakticky vedlejší roli a namísto něj se příběh soustředí na únos syna policejního komisaře, což je divákovi zprostředkováno skrze televizní rozhovor novináře s moderátorem). Ze všeho nejvíc je Francouzská depeše samotná filmovou esejí o možnostech kinematografie a o jejích počátcích v tableau vivant. V Andersonově tvorbě nejde o žádnou novinku, ale nový snímek je v tomto ohledu rozhodně nejdůslednější poctou těmto kořenům. Od diváka chce každopádně výdrž a velkou míru pozornosti. (07.12.2021)

Keby niečo tak prepracované vytvoril akýkoľvek iný režisér, hodnotil by som vyššie, v rámci Andersonovej tvorby mi to prišlo trochu málo úderné a trochu dosť repetitívne. Tiež by tomu viac slušela krátkometráž, teda tri samostatné minifilmy (povedzme za použitia uvádzača). Takto to vidím na 60%, 100% a 60%, s dodatkom, že rámovací príbeh mal dostať aspoň štvrťhodinku navyše. Bezprostredne po návšteve kina neviem z hlavy dostať asi len rôzne obmeny nahého tela Ley Sydoux. (20.11.2021)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)