Babička

Nemohu si pomoci,ale pro mě hodnocení nejvyšší. Všichni naši herci se tady blýskli. A nesnáším konec, kdy se můžu snažit jak chci, ale tesy sekerou do jabloně mi naženou slzy do očí. V té chvíli bych občas chtěla vrátit čas a ještě jednou bych si přála vidět a pohladit ruce a tvář mé prababičky, která byla stejně moudrá, milá i zásadová jako babička Boženy Němcové. Film mě hází zpět do dětství, kdy jsme i my chodili na pouť a hltali vyprávění dospělých. :-)) (20.04.2010)

Jedinečný klenot československé filmové tvorby, natočený počátkem sedmdesátých let a mé nejmilejší zpracování knižní předlohy o babičce Barbory Panklové. Hlavní postavu Babičky mám spojenou pouze s paní Jarmilou Kurandovou, které byla tato role ušita na míru. Ztělesněné dobro, přísná katolická výchova, milý a upřímný obličej. Jediné co mi tam trochu vadilo jsou ty několikrát opakované záběry úprku a pádu Viktorky, kterak se škapulířem na krku utíkala před uhrančivýma očima přespolního vojáka. Nicméně tento film můžu vidět kolikrát chci a při každém zhlédnutí budu zmíněný příběh prožívat naplno. P.S V Ratibořicích jsem se byla projít asi dvakrát - na zámek, ke splavu, k chaloupce i do mlýna. Kdo tam nebyl, doporučuji :-) (17.04.2014)

Po letech jsem se opět s chutí rád podíval na Babicku. Babička je geniálně emotivně natočená. Boženu Nemcovou jsem měl rád i jako povinnou četbu ve škole. Mám rád filmovou podobu Babicky s Terezii Brzkovou a i s Marii Kurandovou. Obě jsou jsou krásné babičky a obě mají své kouzlo. Barunka je lepší v podání Libusky Safrankove. Za mě tenhle film je klenot Československého Filmu. 💯% Jen co me vadi jsou ty věčně flashbacky. (02.02.2020)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Babičku mě zprotivilo zejména české školství. Bylo to povinné představení a já nevěděl, jaký si mám na tu bábu, co žvaní nesmysly a pořekadla udělat názor. Názor na válečníka Tecumseha jsem měl ujasněn. Toto zpracování je vcelku dobré, však dlouhé, předlouhé. Děj, který v knize ani filmu žádný není by se vtěsnal do 80 minut. Hluchých míst habaděj. (15.02.2012)