Dita Saxová

Film pozvolna končí. Hlavní hrdinka volí vykoupení v podobě dobrovolné smrti. Leží mrtvá v závěji a ... kino tleská, nikoliv jako projev úcty ke snímku, všichni se upřímně radují z toho, že mohou jít domů. Ne, kdepak, tady je něco špatně. Tenkrát učitelé hoodně přestřelili, když zvolili Ditu Saxovou jako dílo vhodné pro školní představení. Přestože použitá předloha bezesporu zajímavá je, film bych označil za dost povrchní, nudný a hlavně pro dnešního diváka šíleně neatraktivní. Možná bych ještě tu jednu hvězdičku z lítosti přihodil, ale to by nesměl koncem let šedesátých vzniknout půltucet našich opravdu zásadních filmů, vedle nichž je zastíraná mělkost Dity Saxové patrná víc než kdy jindy. (04.09.2005)

! Dita Saxová je trochu jako duše ze sféry Idiota, Antigony nebo Mušky. Nadto scény a epizodické vyprávění, zdá se, vymýšlel Fellini. Nejpúvabnejší herečka. Krásné, poutavé, do sebe ponořené ticho a strnulost. Skvělé tempo jež je známkou bezčasí, Skvělé dialogy jež mužou rýt do zlata. ...a ohromně se divim, co to tady lidi píšou. Holt, i zde platí, že svět není to, co chceme, lež co máme. (03.06.2017)

"Život není to, co chceme, ale to, co máme." Obsahově opulentní, formálně naprosto nepřijatelné. Není možné se fakticky odpoutat od tak konkrétních prožitků, ukotvení v čase a prostoru a vyprávět jen o pocitech. Špatně uchopený koncept, přesto stojí za vnitřní analýzu. Méně dílčích selhání odkazujících na realitu roku 1967 a módní výstřelky a mohlo to být skvostné. (19.06.2016)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

Dita Saxová v tom koncentráku zřejmě hrála poker a natrénovala si naprosto dokonale tzv. poker face. V první minutě nasadí výraz, ze kterýho člověk nepozná jakejkoliv náznak emocí, a dalších 103 minut ani nehne brvou. Moc jsem nepochopil, co tim chtěl básník říci. Film nabídne takový útržky ze života holky, která přežila koncentrák, ale neni to nijak zajímavý, ani zábavný, ani dramatický, je to prostě nuda. Polská hérečka v hlavní roli sice má něco do sebe, ale byla zřejmě po lobotomii, protože to i Steven Seagal dokáže vystřídat aspoň 2 výrazy v obličeji. Navíc byl problém v tom, že musela bejt předabovaná, takže originální zvuk občas chybí. Třeba si tam přiťukávaj skleničkama a neni slyšet žádný cinkání skla a podobně. Ostatní herci hrajou celkem obstojně, ale nikdo tam nemá nějakou zásadní roli. Jinak jsem si ještě stačil všimnout, že Josef Abrhám má nesymetricky chlupatý záda. Má chlupy jen na pravý straně a vlevo téměř nic. (02.12.2011)