Dita Saxová

! Dita Saxová je trochu jako duše ze sféry Idiota, Antigony nebo Mušky. Nadto scény a epizodické vyprávění, zdá se, vymýšlel Fellini. Nejpúvabnejší herečka. Krásné, poutavé, do sebe ponořené ticho a strnulost. Skvělé tempo jež je známkou bezčasí, Skvělé dialogy jež mužou rýt do zlata. ...a ohromně se divim, co to tady lidi píšou. Holt, i zde platí, že svět není to, co chceme, lež co máme. (03.06.2017)

“Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Nádherně tragický příběh mistra Lustiga. Příběh o těžkém návratu do života. Do života, v němž ale nezbylo už vůbec nic. Do života, který by měl představovat naději, ale ta se jen rozmělňuje do zlatých plíšků. „To, co je teď, by mělo být vždycky ze všeho nejlepší....“ Je jen nicota, povrchní pusto a prázdno… Kdo je Dita Saxová? Povrchí lehkomyslná kráska? Hluboce trpící, tragicky prázdná duše? Lhostejná? Zoufalá? Těžko říci. Velmi těžko, protože Krystyna Mikolajewská nám svým výrazem odpověď nedává. Nevyznáme se v ní… Dobře či špatně? Ten stále stejný, studený výraz se však stále více stává nudným. Nedovolí divákovi, aby s hlavní hrdinkou jakkoliv soucítil. A to nejspíš nebylo záměrem…Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (04.06.2015)

"Život není to co chceme, ale to co máme." To byla velmi pravdivá myšlenka, kterou několikrát pronesla Dita Saxová. Pod ní se můžu rovnou podepsat. Dita si prožila nehezké věci a to ji navždy poznamenalo a formovalo. Ta herečka, která Ditu hrála byla hodně zvláštní a něco z ní silně vyzařovalo a ten její pohled bez mrkání a těkání očima byl silnější než rentgen. Pokeroví hráči by se od ní mohli učit. (03.03.2015)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

"Život není to, co chceme, ale to, co máme." Obsahově opulentní, formálně naprosto nepřijatelné. Není možné se fakticky odpoutat od tak konkrétních prožitků, ukotvení v čase a prostoru a vyprávět jen o pocitech. Špatně uchopený koncept, přesto stojí za vnitřní analýzu. Méně dílčích selhání odkazujících na realitu roku 1967 a módní výstřelky a mohlo to být skvostné. (19.06.2016)