Tvář

Poslední dobou jsem viděl víc Bergmanů za sebou a pořád se mi honí hlavou, jak obrovskou měl tento slavný rejža výhodu v tom, že měl možnost neustále pracovat se stále stejnou skupinu vynikajících herců. Na ženách můžete oči nechat a muži charismatičtí až za hrob. Kdoví, jak by jeho filmy vypadaly, kdyby tyto možnosti neměl nebo je měl omezeny. Ale dost spekulací. Tvář je podle mne každopádně jeden z relativně lehce slabších Bergmanových děl, ústřední konflikt mě příliš nechytl, nezabořil se mi do mysli. Klasická situace setkání skupiny lidí v omezeném prostoru jednoho domu je sice opojná jako vždy, ale tentokrát se nevyvíjela úplně tím směrem, kterým jsem doufal - až bych řekl, že se zůstávalo spíše na povrchu. Užíval jsem si tak spíše samotné herce (zejména Bibi Andersson a von Sydowa), nezvyklou kytarovou hudbu a taky mě potěšil výborný konec, který mi jakýmsi způsobem evokoval něco z Rukopisu nalezeného v Zaragoze, ostatně i několik dalších momentů. (12.11.2013)

Další variace na téma maska-pokrytectví-kontrast dvojího pohledu na svět, tentokrát však zaobalena do mystické (a v závěru skoro až hororové) atmosféry, kterou nenarušují ani komické a pikantní scénky. I když se zdá, že nakonec optimistický nádech vítězí, dle mě jde jen o potvrzení přetvářky, která prostupuje okolní svět. Pravé magické tajemství ztělesněné starou kořenářkou totiž nadobro odchází a kočující společnost míří dále a výše... Zaujala mě i kamera, hlavně v lesních scénách na počátku, předtím jsem si jí u Bergmanových filmů moc nevšiml, zde skoro až kouzlí, divadelní manýra však i zde často působí trochu rušivě. (17.03.2010)

S Tváří jsem si opět potvrdil, proč mě baví severská kinematografie. Opět mě překvapila originální zápletkou v kombinaci s lehce zvláštní, ale nezaměnitelnou atmosférou. Divadelní kočovníci s jakýmsi magneticky léčebným varieté se dostávají při přechodu přes hranice do konfrontace s místním úřadem, jehož členové projevují vůči nim podezření až odmítavé sklony... Mysteriózno, drama a komedie se v tomto pomalu vyprávěném příběhu jednoho střetu z dávnější historické epochy zajímavě mísí, nabízí místy až filozoficky rozehraná témata magie, podvodu, kočovních umělců a lidské identity, ale jindy se zároveň s lehkým vtipem zastaví třeba u drobné veselé romanci dvou mladých lidí (Birgitta Pettersson – Lars Ekborg). Z hereckých výkonů mě nejvíc zaujali na jedné straně lidově komický principál Åke Fridell, na druhé s protikladně charakterním ztvárněním postavy váženého doktora Gunnar Björnstrand. Vizuální stránku plnou nejrůznějších zatemnění, osvětlení, zrcadlových obrazů, odstínů a různých kompozic má Ingmar Bergman jako režisér opět náramně vyladěnou a ač se mi v pár scénách začala Tvář lehce táhnout a ve finále bych ji úplně k nejlepším Bergmanovým filmům asi nezařadil, v poslední třetině mě pak hned dvakrát úplně dostala, nejdřív úderně temnou až horrorovou sekvencí s pronásledujícím přízrakem mrtvého výtečníka... a úplným finále, s nímž rozehrání tématu a divadélka jak před filmovým divákem, tak úředním publikem, vyvrcholí skutečně mystifikační pointou! Tudíž za mě opět, pěkný svébytný kousek. [85%] (29.12.2023)

Bez problémov uznávam, že aj tento film nesie pečať svojho tvorcu a jeho hereckých obľúbencov. Bez problémov uznávam, že atmosféra mystična bola navodená dobre a konflrontácia s racionalitou tvorila celkom solídny základ drámy. Ale bez problémov priznávam, že ma film ako celok príliš nezaujal a napriek jeho nesporným kvalitám som ho dopozeral viac-menej z potreby poznať celú Bergmanovu filmografiu. (07.12.2015)

Hlavně neztratit tvář. Tím jako by se řídila smetánka, která ponižuje, pitvá (doslova) a do jisté míry je fascinována Volgerovým divadlem. Schovává se za masku racionality, zvědavosti, oficiality či žalu a pochopení. Oproti nim stojí Vogler ukrytý za mlčením a černými vousy a jeho společnost. A velmi efektně strhne masku všem. Přiměje doktora pochybovat o vlastní racionalitě, aby ten to vzápětí popřel. Ignoruje návrhy rádoby truchlící paničky, která ho obviní ze svádění. A velitele policie odhalí úplně v jiném světle než jako morální autoritu, aby mu představitelem zákona bylo vyhrožováno. A když on sám znechuceně masku odhodí a odhalí svou pravou tvář, fascinace je pryč. Pokrytci. Díky bohu za Maxe von Sydow, protože jeho tvář je uhrančivá ve všech podobách. (13.11.2013)