Faust

Nechápu jak je to možné, ale na LFŠ 2008 Fausta promítaly BEZ doprovodné hudby (přitom u jiných snímků z let 192.. byl třeba i živý doprovod). Tím mi zkazily velký kus zážitku, přece jen hudba je na němých filmech docela podstatným elementem. Jinak velmi příjemná obměna - tak jak ho znají všichni, nebo aspoň dělají že ho znají- goethovského příběhu, jehož podkladem byl tady Faust od Christophera Marlowea. (01.08.2008)

Goethův Faust byl pro tento film zjevně jedním z inspiračních zdrojů, avšak pojmout byť zlomek jeho myšlenkové bohatosti do dvouhodinového němého filmu by byl úkol přetěžký a Murnau se o to ani nepokusil. Společný je jim základ v podobě staré legendy o dr. Faustovi a v zásadě i celkové vyznění, byť Murnau jasně preferuje roli lidskosti před touhou rozumu po poznání. Z pohledu dějového je pojí zde nešťastně rozvleklé námluvy Fausta a Markétky, jejichž význam pro film hrubě neodpovídá více než třetině stopáže, které se jim dostalo. Za pozornost stojí Faust především pro svou obrazovou stránku (opět s výjimkou části s Markétkou) a doprovodnou hudbu Timothy Brocka; ty jsou ovšem natolik fantastické, že ponechávám nejvyšší hodnocení, ač skutečným filmovým kvalitám nejspíš neodpovídá. (30.10.2006)

Ukázka německého expresionismu v plné síle. Monumentální výprava zapojená do vyprávění, psychologizace postav výrazným svícením, hercovo tělo významotvorným vizuálním prvkem a podivně pokroucené kulisy ve službách „náladotvorby“. Přes vyzrálou technickou úroveň, s občas poněkud exhibičním zapojením triků, patřil největší díl mé pozornosti Jannigsovu Mefistovi. On ovládá nejen osudy postav, které – pro expresionismus příznačně – ztrácejí kontrolu nad vlastním rozhodováním (nezapomenutelná scéna, kdy Mefisto svůj plášť použije jako divadelní oponu), ale se svým oživlým obočím suverénně vládne celému filmu. Udal dosud nepřekonané měřítko k posuzování podmanivosti filmových ďáblů. Romantické motivy byly v preprodukci Kyserem, čerpajícím mj. z německých pohádek, a během produkce Hoffmanem, čerpajícím z odkazu německého romantického malířství, zesíleny nad rámec Goethovy předlohy – jak úderně dokládá jednoslovné finále, jehož patos není k smíchu, protože bezproblémově zapadá do celkové okázalosti. Univerzálnější a naléhavější poselství by asi nikdo nevymyslel a dnes už těžko vymyslí. Současní diváci by podobné zjednodušení v dnešním velkofilmu vypískali. Tady ale vzletná pointa dokonale završuje velký a ve velkém stylu vyprávěný příběh. Murnauova snaha přetavit „domácí“ látku ve světovou podívanou byla podle mne úspěšná. 85% Zajímavé komentáře: Mahalik, Radko, faced (20.07.2014)

Podle mě hodně nadhodnocený film. Asi do poloviny je výborný a lze mu jen máloco vytknout. Ale to vše bezpečně zkazí nudná dlouhá pasáž romance s Gretchen, která je natočená jako to nejlacinější melodrama se spoustou klišé a stereotypů. Alespoň závěr pak naváže na styl začátku, což výsledný dojem trochu napraví. Jinak mě zas až tak nenadchl ani Emil Jannings jako Mefisto. Charisma Maxe Schrecka nebo Caligariho je jinčí kafe. Celkově se film s Goethovým Faustem nedá vůbec srovnat. S Goethovým dramatem má velmi málo společného nejen děje ale hlavně celkové působivosti. I když závěr byl docela povedený. (30.10.2007)

Film má jedinou slabší chvíli. Tou jsou námluvy Fausta a Markéty. Jinak je to dokonalá temnota ještě podporovaná hudbou Timothyho Brocka, která je nechutně depresivní a nenechá diváka oddechnout i v těch málo světlých chvílích, které se ve Faustovi objeví. Pořád je v pozadí cítit hnusné zákeřné zlo, jak ve zmíněné hudbě, tak v postavě manipulátora, pokušitele a ďábelského našeptávače Mefista ztvárněného démonickým Emilem Janningsem. Ve scéně proměny Fausta v mladíka je čtyřmetrový Jannings se svítícíma očima nejstrašidelnější démon, jakého jsem doposud ve filmu viděl. Nezapomenutelných scén je samozřejmě více. Za pozornost stojí např. všechny letové scény nebo sugestivní město postižené morovou nákazou (10.07.2006)