Poslední štace

Z Poslední štace utkví člověku v paměti hlavně dokonalá kamera, která i v dnešní době působí nápaditě, a jak to teprve muselo působit v době vzniku?! Absence mezititulků je zajímavá, ale přiznám se, že mi párkrát trvalo déle než jsem pochopil některé souvislosti. Tady se nedá v podstatě nic vytknout, kdo má rád němé filmy, není co řešit, tenhle patří k nejlepším. (13.09.2007)

Uznávám, že tento film já jistě nezaměnitelné místo v historii kinematografie. Oslovila mě práce s kamerou, atmosféra i herecké výkony, které v dnešní době působí trochu komicky. Některé scény byly navíc zvláště povedené. Nedokázal jsem se ale přenést přes jednoduchý příběh, přehnanou délkou a místy pomalu uspávající tempo. 70% (24.02.2010)

(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky. (26.11.2014)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)