Poslední štace

Dokonalost odkazu Poslední štace kazí jenom drobnost - existence remakeu z 50. let, který celý příběh posunul někam úplně jinam. Zatímco tady je radost trávit čas s každým okénkem filmu. Někdo tvrdí, že skutečnou úlevu pocítil například na konci Resnaise, já jí pravidelně zažívám s Janningsovým Hotelportierem. (16.03.2012)

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. (10.08.2018)

Týmto filmom ako keby Murnau zaviedol do kinematografie pojem deus ex machina. Ale k veci. Murnau expresívne vyjadruje pocity starého človeka, ktorý prežíva poníženie, keď je v hoteli, v ktorom pracuje, doslova degradovaný presunom na nižšiu pozíciu. Áno, z dnešného hľadiska sa môže divák pozastavovať nad osudovosťou situácie, zamestnanec mohol ísť predsa v kľude a pokoji do šťastnej penzie. Lenže Murnaovi išlo podľa mňa o vykreslenie osamelosti staroby, o neschopnosti sa prispôsobovať novým veciam a životným situáciám a vďaka kontroverznej záverečnej časti, ktorú sám nazýva v medzititulku ako vysoko nepravdepodobnú, ukazuje rozdielny prístup ľudí k chudobe a k bohatej elite, čím demonštruje ich pokrytetstvo. Der letzte Mann je rovnako, ak nie viac, zaujímavý aj z technického hľadiska. Navodzuje atmosféru kontrastom svetla a tmy, množstvom tieňov a takmer až hororovým vyznením niektorých pasáží. Máme tu zoom, pohyblivú kameru, triky, snové vízie a dvojexpozície. (14.02.2013)

Říci o tomto filmu, že je geniální, je žalostně málo a ani trochu to nevypovídá o jeho unikátních kvalitách. Nadčasová sociální balada je propracována do nejmenšího detailu a dokàže diváka několikrát dojmout. Jen si tak říkám, jestli příchod zvukové filmu něco nepokazil. Tento snímek se obejde dokonce i bez mezititulků, přesto je nejen naprosto srozumitelný, ale má i ohromující emocionální náboj. Obrovitánskou zásluhu na tom má fascinující představitel hlavní role. Jannigs hraje tím nejcivilnějším možným způsobem, přesto dosahuje nebývalé stozumitelnosti všeho svého konání. Celý příběh je skvěle napsán. Když začal epilog, byla jsem malinko roztrpčena nad takovým koncem, ale ta sladká pomstička vlastně k filmu patří, stejně jako odpalování těch nejtlustších doutníků na pánských toaletách. Režijní bravuru Murnaua bych mohla vychválit v několika obsáhlých odstavcích, ale zkonstatuji jen, že jeho režijní nápady jsou mimořádné a posunují film o notný kus před jeho vrstevníky, nebýt technických překážek, snadno bych se dala obalamutit, že tento film byl natočen minulý týden. Nemalou zásluhu na tom nese i vymazlená kamera, která nejen že poprvé sklouzla ze stativu, ale její šéf se nebál jít v experimentech ještě dál. A díky tomu všemu vznikl nejdokonalejší film německé kinematografie. (06.10.2019)

Aj po takmer storočí super doják. A ten záverečný akt tomu nasadzuje korunu. Krásna hra s divákom aj samotnými možnosťami média. Milujem sledovať ako frajeri typu Murnaua, Langa, Griffitha alebo Ejzeštejna v nemej ére posúvali každým filmom hranice kinematografie. Bez nich by sme neboli tam, kde sme (22.07.2017)