Poslední štace

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)

Povinné doplnění jednoho důležitého snímku světové kinematografie a nečekaně i značně příjemné překvapení. Atmosféra Poslední štace je silně beznadějná, z velké části díky skvělému hudebnímu doprovodu. Kameramanské šiky Karla Freunda pak dodávají filmu obrovský dynamický náboj a v těch nejdramatičtějších momentech (odchod Emila Janningse po "propuštění" z práce, nebo jeho příchod na nové pracoviště) je Poslední štace opravdu strhující podívaná. Jak mám obvykle problém s filmy z němé éry, často jsou pro mě příliš dlouhým a tím pádem nudným pokoukáním, tak občas mě některý opravdu překvapí. Poslední štace je technicky brilantní a herecky obdivuhodně expresivní dílo. 8/10 (25.08.2016)

Uznávám, že tento film já jistě nezaměnitelné místo v historii kinematografie. Oslovila mě práce s kamerou, atmosféra i herecké výkony, které v dnešní době působí trochu komicky. Některé scény byly navíc zvláště povedené. Nedokázal jsem se ale přenést přes jednoduchý příběh, přehnanou délkou a místy pomalu uspávající tempo. 70% (24.02.2010)

(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky. (26.11.2014)

Jo, Altersschwäche není hezká věc. Zvláště tam, kde důstojnost, vážnost a autorita jsou nejvyššími hodnotami. Geniální Murnau, naprosto strhující Emil Jannings a v neposlední řadě hudba Giuseppa Becce, která se dostává znovu do popředí po restauraci filmu v roce 2002. Happyend filmu vytýkat nelze, neboť ho Murnau vybavil takovou nadsázkou, že spíše pomáhá celkovému vyznění. (30.07.2005)