Východ slunce

Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou. (30.09.2011)

Velice zvláštní film. Opravdu brilantní momenty (příjezd do města, kostel, závěrečné hledání ve člunech) se občas střídají s trochu nudnými a podivnými (honička s prasetem). To nic nemění na tom, že Murnau dokáže podobně jako v Poslední štaci působivě pracovat s obrazem, pohybem kamery a dvojexpozicí. Může tak divákovi předat z mého pohledu nadstandardní množství emocí, než dokázala většina jiných němých filmů. Trochu mě mrzí ta hollywoodská úlitba v podobě našroubovaného happy endu. Bez něj by byl konec jednak mnohem působivější a také by mnohem lépe vynikl ten krásný dramaturgický oblouk. Takže další "must see" splněn. 7/10 (27.11.2017)

Když člověk umí, příběh pro něj nepředstavuje žádnou překážku. Podmanivá síla obrazu zvýrazňuje bezeslovnou doslovnost a navrch přidává složitý morální propletenec, který by mohl závidět i Woody Allen. Herci v němých filmech vyloženě musí přehrávat, protože člověk bez hlasu není celým člověkem a Východ slunce v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, ačkoli oba hlavní představitelé hrají o dušu. Hororový vliv je sice zvlášť v první třetině dobře patrný, lehkost s níž Murnau přechází k romantické komedii, resp. grotesce, však mnohé dost možná vyvede z míry. A téměř shakespearovský závěr? Kam se na něj hrabe Titanic (a to není ironie). I vzhledem k době vzniku před sebou máme bezednou studnici rad a nápadů pro začínající filmaře, malý krok od expresionismu k impresionismu (avšak velký krok k prvojakostnímu umění), film hluboce lidský a dojemný, po technické stránce opět inovátorský (vezměte si kupříkladu práci se zadní projekcí, hru stínů nebo plynulé prolínání jednotlivých scén). 90% Zajímavé komentáře: Dan9K, faced, Persona (20.04.2006)

(1001) Takže už v roce 1927 se musely dělat titulky, protože americké publikum by nepochopilo obraz samotný. Zajímalo by mě, jestli tenhle impuls vycházel vážně od diváků, nebo ho vytvořili sami producenti v preventivní obavě o svoje výdělky. Protože to rozhodně pokazilo kinematografii na všechny roky dodnes i na ty, co teprve přijdou. A teď k filmu. Nejvíc se mi líbilo, jakým způsobem kamera putuje spolu s postavami, zejména tedy na začátku filmu a mimo "město" - tam mi přišly postavy poněkud utopené v mohutnosti těch kulis - ale procházky po polích a lukách v mlze, lodička uprostřed širé vody nebo lucerny ve tmě pobíhajících vesničanů jsou čirá krása. Dějová linka je odzbrojující, až by jeden brečel. Je na ní myslím poznat románová struktura, kterou se často adaptacím nepodaří zakamuflovat/pozměnit, ale tady to hraje harmonicky se stylem vyprávění a nejenže to tedy není na výtku, ale je to na pochválení. Dál se mi líbí, jak se herečky v němých filmech často chovají jako vyplašená zviřátka, Janet Gaynor tady dostala prostor předvést to v celé širé nádheře. Rozkošný byl rozdíl mezi její utrápenou polohou a úsměvem, který se jí postupně dostal na tvář. Hodně se mi taky líbilo sledovat rytmus jejího dechu. Ve zvukovém filmu takovéhle aspekty člověk vnímá spíš sluchem, nicméně tady lze díky pohybu jejího těla získat zcela jiný pocit fyzické existence oné postavy. Na představiteli muže Georgi O'Brienovi se mi zase líbila konfrontace zažité stereotypní představy herce z 20. let (salonní štramák s holou tvářičkou a ulízaným účesem) s jeho reálným vzhledem ve filmu. Taky působil jako zvíře, ale jinak než ženuška. Dohromady tvořili dokonalý pár, kterému ani moje mírně feministické já nemá problém říkat prostě Muž a Žena. -"Ochraňuj svou ženu před zlem!" ♥ (07.07.2015)

Je úplně vedlejší, jestli je film osmdesát let starý, pořád funguje a funguje na sto procent. Tak lehké přechody mezi úplně jinými náladami, emocemi a žánry (v řádu minut i vteřin) neuvidíte ledaskde. Ještě obdivuhodnější pak je, že vše perfektně šlape - když chce film působit dojemně, skoro brečíte, když chce napínat, okousáváte si nehty, etc. (01.05.2015)