Záhada Blair Witch

O tom, že prostředí hlubokých lesů je velmi vděčné a účinné strašidelné téma, mě již několik snímků dostatečně přesvědčilo. Počínaje norským Villmark či Raimiho Evil Dead a konče právě Záhadou Blair Witch. Lidé vnímají strach různě, což je také nejspíš důvod zdejšího, docela rozporuplného hodnocení i komentářů. Zde jsem si uvědomila, že to, co člověka nejvíce děsí, a nejen ve filmech, je ten hrozný strach a svíravý pocit z neznáma. Z toho, co nevidíme, ale dokážeme silně cítit a vnímat. Z toho, že nevíme, kdy a jak se něco může přihodit. Z našich vlastních představ. Z toho, že to všechno nedokážeme ovlivnit a tím nás to postupně může ničit a zatemňovat náš zdravý rozum. Protože nejhorší, je to NĚCO. To neviděné. A kde končí skutečnost a začíná paranoia? A obráceně. A co když se obojí vlastně prolíná dohromady? V lesích Burkittsville nepobíhá šílený maník se sekyrou a špinavýma montérkama, který po vás jde, a vy víte, že když někde zašustí listí, že je to on. Není to ani armáda rozpadajících se zombíků. Je to něco, co ve filmu vlastně ani nespatříte. A právě to mě dokázalo po celou dobu spolehlivě děsit. Náznaky, symboly, smích kdesi z dáli, šustění listí, noční záběry kamery, tma, stupňující se tíživá atmosféra a rostoucí beznaděj a hysterie mezi postavami. Závěr filmu je "creepy as hell." Než jsem šla večer spát, lekla jsem se i žárovky, která se s zablikáním začala rozsvěcovat v pokoji. Celý snímek je dokonale sugestivní, s maximálně vybudovanou atmosférou, také právě díky autentické kameře, která silně umocňuje celý děj a výkony hlavních hrdinů. Herci mi byli sympatičtí a já už jen musím smeknout před tím, co všechno se dá vytvořit s amatérským zázemím, pár tisíci dolary, tísnivým a tajemným prostředím a především originálním nápadem s dokonalou mystifikací. Průkopník a v podstatě zakladatel žánru "Found Footage," který dal filmařům náměty na dlouhá léta dopředu a dodnes z něj spousta hororů těží. Stále častějším používáním tématu ruční kamery a nalezených záběrů se však vytrácí kouzlo, které pramenilo z inovátorských postupů, originality a také doby vzniku tohoto filmu. A vy všichni, co se v komentářích vyjadřujete vulgárně či s despektem, zamyslete se nad tím, jestli byste tohle sami zvládli a frajersky dokázali přečkat i jen první chladnou noc uprostřed nekonečné tmy podzimního lesa. Jestli byste se odvážili to sami prožít. "Jasně, to nic není, v pohodě, to by zvládlo i dítě, nejsem poseroutka..." Až byste se tam ale ocitli, padal soumrak a odevšad by se ozývaly různé zvuky, pak byste možná uvažovali jinak. Klidně bych vzala kameru, pár lidí a něco podobného by šlo stvořit. Ale pouze za denního světla, nočním lesům bych se vyhla obloukem. (08.01.2011)

Opravdu dotažený projekt! Ač to tak na každého nemusí působit, není tenhle snímek žádná amatérština, ale rafinovaný plnokrevný horor, jehož tvůrci moc dobře věděli co činí. Hlavní devizou snímku je velice jednoduchý, ale dobře vystavěný příběh, který celou dobu graduje (opravdu nevím, jestli jsem se někdy u filmu bál víc), a zejména psychologicky přesvědčivá proměna hlavních hrdinů (hlavně však Heather) ze sebevědomých nadšenců v naprosté trosky. Někdy holt stačí jen ruční kamera, tři herci, kamení a větvičky a divák se bojí víc než u těch nejdražších studiových projektů. (01.08.2002)

Phileasi Foggovi vynesla sázka balík liber a indickou krasavici. Mně sázka zkrátila život minimálně o dva roky. Je to už nějaký čas, takže se směle přiznám k jedné z mnoha mou osobou spáchaných hovězin. Dlouho poté, co příběh zbloudilých studentů oběhl kina, aniž jsem ho zaregistrovala, jsem trávila víkend na chatě s partou podobně švihlých přátel. Dlouhý večer přímo nabádal k nějaké nepředloženosti a netrvalo dlouho a čísi třikrát prokletá ruka se natáhla po disku se ZBW. Předem navrčená ("nechápu, co na hororech může lidi tak děsit, dneska každej nechává po celým baráku rozsvíceno, sotva venku praskne větvička") jsem se připojila. Doběhly titulky a rozhostilo se ticho. Po chvíli kamarád povídá: "Lidi, jsem zvědavej, kdo by teď dokázal dojít pro pivo." Na vysvětlenou: do hospody to bylo dva kilometry lesem. Hádejte třikrát, který magor opovržlivě prohlásil něco o srabech a zvedl se s tím, že pro zlatý mok teda zaskočí, když pánové tvorstva mají v kalhotách. Sázka byla uzavřena a já jsem pevným krokem vykročila do tmy. Na kraji lesa krok zakolísal. Po dalších pár metrech klopýtl. Mozek nařídil kroku, ať se srovná, tepu, ať se zklidní, a zubům, ať přestanou cvakat. Krok, tep a zuby sdělily mozku, co jim může, nicméně mozek dělal co mohl, aby udržel tělo v pohybu a přesvědčil ho, že všechny zvuky má na svědomí vítr nebo malá zvířátka. Dohnal rozklepané tělo až k občerstvovacímu zařízení, kde se mě hospodský starostlivě zeptal, zda mi něco není. Nepřesvědčivě jsem zamumlala něco o nastupující chřipce, "v týhle době je toho všude plno" (byl červenec) a k pivu mi byla přihozena slivovice ("to vás postaví na nohy"). Postavit na nohy jsem potřebovala jak sůl, když po sto krocích zpáteční cesty něco zavrzalo vedle mě. Div jsem si nevyrazila lahvemi zuby a znatelně jsem zrychlila. Po další zhruba stovce mi těsně před nosem vzlétl rozespalý pták. Nadále jsem už kroky nepočítala, v tom poklusu to ostatně ani nešlo. Když po mé levici něco dutě zahoukalo a poté se ozvalo praskání větví, povolilo mé chatrné sebeovládání definitivně a zbytek cesty jsem zvládla tempem, které předčilo všechny medailové výkony Marion Jonesové. Osazenstvo chaty, vyhlížející můj návrat z oken, se nestačilo divit, když jsem dveře spíš vyrazila, než jimi prošla, hodila nákup do plenéru a vrhla se do nejbližší mužské náruče pramálo se starajíc, zda je to ta, do které patřím, s následujícím sofistikovaným projevem: "J-j-já už t-tam n-n-nikdy n-nejdu!" Ano, moji milí - tohle dokáže strach. Tohle dokáže Blair Witch. (24.04.2008)

Takhle se tvoří kult. Dobrým nápadem, propracovanou kampaní a koncem, o kterém budete diskutovat ještě pořádně dlouho po titulcích. První zhlédnutí doporučuji v noci o samotě, nikdy na to nezapomenete. Závěrečné tři minuty jsou pro mě dodnes vrchol děsu. Zkoušet působivost situace ale ani po letech zatím nehodlám. (24.12.2004)

Tento film je jasným důkazem toho, že kvalitní reklama a šálení veřejnosti zaručí zisk, ať už natočíte cokoliv. Tohle se ale neskutečně povedlo a to nejen díky rozhovorům s buranama, kteří horlivě vypovídali o zjevení čarodejnice, ale díky uvěřitelnosti scén z lesa (kdo nepocítil strach při dětském křiku, nebo při scénce, kdy na stan někdo klepe, musel být buďto pod vlivem drog nebo ho to fakt nebavilo). Ruční kamera byla rozklepaná, ale zcela záměrně. Však si zkuste vzít tu svojí, jít v noci do lesa a představit si, že po vás někdo jde. Určitě byste klidnou ruku neměli ani přes den při pohledu na ten nechutný les. Herecké výkony snad kritizovat ani nejde protože všechno to mělo působit opravdově a kdyby herci hráli jako Johny Depp v Mrtvém muži, vypadalo by to jako slušná konina. Já poprvé pochopil, že strach není o tom co vidím ale o tom, co si představuji. A na to tvůrci sázeli, jediná jejich práce spočívala v postavení stanu, srovnání kamenů, vyrobení pár ornamentů z větviček a rozpárání jedné košile. Odměnou za to dostali čtvrt miliardy dolarů a lenošení do konce života. Americký sen v plné kráse (hodnoceno Zeckem, posraným strachy, který skutečně v té době kdy to byl žhavý hit, veřil ve svých 13 letech, že to jsou real záběry)... 90% (24.11.2007)