Malá lež

Tak tohle pro mě bylo strašně milé překvapení. Filmy produkované studiem A24 mám rád a většinou mi sednou. Jsou sice výjimky (Slunovrat, Přízrak, Zabití posvátného jelena a určitě jsou i další), ale i tak se tam najde dost těch zajímavých. Malá lež je jedním z nich. Zprvu to celé vypadá jako film o umírání na nevyléčitelnou nemoc (což je téma, které nemusím), jenže umírání není ve skutečnosti stěžejním tématem. Tím totiž je střet východní a západní kultury a jejich přístupu k životu, který se odehrává v příběhu mladé Billi, která kvůli oné události přijíždí do Číny za svojí početnou rodinou, kterou od dětství neviděla a ani si je pořádně nepamatuje. Proto tradicím svojí rodiny tolik nerozumí, nechápe, proč je v Číně zvykem lidem neříkat, že zemřou a celý film se všechny zvyky její rodiny snaží pochopit a dostat se do nich. Do toho zde máme linii s umíráním babičky, které její rodina nechce říct že umírá a její až nakažlivou radost ze života. Což je vlastně další linie filmu, že si člověk má vážit svého života a svých blízkých - dokud je má, protože jednou může být pozdě a ani je pořádně nepozná. Do toho zde jsou velmi zajímavé a realistické dialogy, které někdy mají větší hloubku, než se na první pohled zdá. Třeba je zde vidět, že otec Billi začal víc pít alkohol, ale jen v jedné větě je zmíněno, že normálně takhle nepije - a když se nad tím člověk zamyslí, dojde mu, že je to z žalu. Překvapivě tenhle film má co říct a neříká toho zrovna málo, což dost cením. Navíc Wang je evidentně talentovaná režisérka a pro filmařinu má skutečný cit, jelikož takhle krásně promyšlené statické záběry jsem už nikde dlouho neviděl. Navíc měli poněkud podmanivou atmosféru a já si užíval každý záběr (jen některé bych prodloužil, aby více vynikly). Co je však na Malé lži nejlepší je to, že se vyhýbá všem kýčům, přehnaně emočním scénám a nesnaží se člověka v každé scéně rozbrečet, jako to dělá spousta amerických filmů o neléčitelné nemoci. Naopak, tenhle film téma pojímá komorně, s příjemnými chvílemi, nesnaží se z diváka dolovat city co minutu, místo toho vše postupně buduje, aby ve finále vynikl. A přesně takový typ filmů mě dokáže dojmout a taky že dojal, protože zase po dlouhé době mi pár slz na konci filmu ukáplo (naposledy to bylo snad film O Schmidtovi). Když si teďka vzpomenu na film Vzpomínky na lásku, který jsem viděl v úterý a který se strašně snažil o to, aby u filmu vybrečel oceán, o to víc cením Malou lež, která nepotřebuje srdceryvné kýče, aby dojala. Možná jen na té hudbě mohli ubrat. Jinak ale už nemám co vytýkat, navíc se mi strašně líbil konec a ta scéna v titulcích, která mě docela překvapila. Fakt se mi to líbilo a sám jsem z toho dost překvapený, jelikož jsem se prostě obával kýče. 5* (29.05.2020)

Moc pěkný film s pěkným námětem a životním příběhem, ale důvodem tří hvězd jsou buď má velká očekávání a nebo šedost filmu stejně jako jeho šedé prostředí. Awkwafina je v tomto filmu příjemná, jen nevím za co získala Zlatý Glóbus. Celý film vypadá stejně smutně, ublíženě a zničeně. Shuzhen Zhao byla dokonalá. (12.01.2020)

Milý film o čínské babičce, čínské rakovině a americké vnučce. Číňané mají takové přísloví: Když máš rakovinu, nezemřeš na ni, ale na strach z ní. Při sledování filmu jsem si uvědomovala kulturní odlišnost, ale přesto jsem ve filmu našla scény, které nám budou velice blízké. Například průběh svatby. Natočit citlivý film o umírání s takovým nábojem není jednoduché, a tady se to povedlo. (08.07.2020)

Nevím, jestli je tohle v Číně tradicí a nebo je to prostě jen jak se to stalo v rodině režisérky Wang. Nicméně, jelikož tak trochu sleduju několik youtube channelů, které jsou silně orientované v Asii a Číně a protože jsem sám žil v zahraničí, vím, že kultury se liší, jsou jiné (a přitom jen v detailech, jádro je většinou velmi podobné), jak i zazní ve filmu (same same but different). "The Farewell" je na jednu stranu osobní zpovědí, na druhou stranu jakousi bilancí nad životem v Číně oproti USA. Je to takový "lehký nenáročný" film, kde se toho vlastně moc nestane, i když pitvá zajímavé téma, život a líbí se mi obecně, jak je natočený. + Awkwafina, good shit, this acting. Ale samo o sobě tohle dílo příliš nepřináší, i když jeho záměr chápu. (03.01.2020)

Hlavní hrdinka, bezvadně ztvárněná vycházející hvězdičkou Awkwafinou, je v podstatě režisérčiným charakterním a vzpomínkovým odrazem a lze skrze ni vnímat ústřední silnou emocionální tenzi, vznikající pronikáním dvojího přístupu k rodině a lidskému životu jako takovému - na jedné straně je starost o milovanou osobu a potřeba zachovat si upřímnost a rozloučit se, na straně druhé východní tradice, které rodinnou sounáležitost ještě zvýrazňují a upřímnost odstrkují ve prospěch milované osoby. Vyprávění nám přitom nepodstrkuje jednostranná východiska a netlačí nás do zřejmých interpretací, ale řadu motivů nechává spíše nenuceně rozvolněných a spoléhá se na samotnou sílu interakce. I díky typologicky dobře obsazeným hercům se divák v postavách bez problémů orientuje a dialogy si udržují atraktivitu jednak díky nepřetržitě přítomnému emocionálnímu dilematu, jednak zásluhou jemného humoru a vtipného poukazování na čínské tradice a tamního dogmatizovaného pohledu na Ameriku. A samozřejmě vše drží pohromadě hledisko hlavní hrdinky, které je globálně nejuniverzálnější a pochopitelné, ústící do nesmírně dojemné scény rozloučení. Film trvá střízlivých 90 minut a uteče poměrně rychle, neboť delší dialogové sekvence bývají pravidelně prokládány vtipnými konfrontacemi na úrovni vyprávění i stylu - nejde jen o střetávání východu a západu v rámci emocí a jednání postav (a mluvení, jako ve výborné scéně anglického rozhovoru s lékařem před nechápající babičkou), ale také o prolínání hollywoodských a asijských žánrových tradic. Jde o snímek nenápadně sestříhaný a pro mainstreamové publikum snadno stravitelný, ale nezapřou se v něm východní vlivy ve stylu dlouhých rozmluv u tradiční kuchyně či kompozičně extravagantní scény s výrazným hudebním doprovodem a inscenací v podobě obrazů či fotografií (úvodní scéna × focení na svatbě)... Komorní a ne stoprocentně divácký, ale velmi příjemný, přemýšlivý a chytře koncipovaný snímek na pomezí dvou různých postojů a tradic, který možná kdekomu příliš neřekne, ale divákovi ochotnému naslouchat a přijmout poselství ukryté mezi řádky nabídne vítané zpestření a podnět k přemýšlení. Lhát se sice nemá, ale v tomto stylu je libo malou lež podávat pravidelně. 80% (19.09.2020)